Ohlédnutí po letech

3. prosince 2017 v 0:10 | Ella |  Z mého deníku
Je zvláštní vrátit se sem po tolika letech a stále zde nacházet ten krásný klid a vzpomínky, které mi připomínají to nejkrásnější období mého života. Tolik věcí se změnilo a přece tohle místo zůstává nadále tím nejhezčím, na něž se mohu vracet. Nejvíce příspěvků jsem napsala v období mého studia na gymnáziu. Aby ne, když jsem na něm prožila tolik krásných věcí a nalezla v té době sama sebe, své skutečné, pravé, ryzí já! Po čase ale počet mých příspěvků upadal a začalo to mým nástupem na vysokou školu.

Než jsem na VŠ přišla, měla jsem spoustu představ o tom, jak to tam vypadá (ne co se týká vzhledu prostor, ale fungování, systému atd.) Bohužel, velmi brzy jsem byla probrána z iluze. Na to, jak jsem se těšila, že budu studovat to, co mě zajímá, mě čekalo hořké zklamání. Zvláště v kontrastu s nádhernými předchozími roky na gymnáziu. Tam, kde jsme se navzájem všichni alespoň od vidění znali a byli jako jedna velká rodina, ve které jsme se všichni podporovali a pomáhali si.
Na VŠ jsem se stala nikým. Přestože jsem si tam našla pár dobrých přátel, nikomu nezáleželo na tom, že tam jsem nebo zda tam zůstanu. Stala jsem se číslem v systému a jediné, na čem záleželo, bylo plnění počtu kreditů a zaškrtávání políček do určitého termínu - za cenu zničených nervů a celkového zdraví, zničených vztahů a ztracených přátel, na které jsem kvůli zkouškám neměla čas, ztráty kondice kvůli nedostatku času na cvičení a péči o sebe, a mnohých dalších - i nevratných! - ztrát, které otřásly mým životem a které dle mého názoru opravdu nestály za jeden pitomý titul na papíře.

Ano, jistě, ten titul jsem ze zákona musela mít, abych mohla jít učit. Stát se učitelkou byl můj velký sen, a ten se mi splnil. Ne ale díky vysoké škole! Bylo to díky mojí vytrvalosti, ochotě nechat si kálet na hlavu od lidí, kteří prostě zneužívali svojí moci nad (nejen) mou kariérou, obětování zdraví, vztahů a koníčků a ochotě vytrvat v tomto otravném systému až do konce, ať mi byl jakkoli odporný. Pár výjimek musím zmínit - rozhodně jsem vděčná za všechny, kdo mi během tohoto období tolik pomáhali, od členů rodiny, přes přátele až k několika vyučujícím, paním knihovnicím a dalším, kdo mi v menší či větší míře projevovali podporu a laskavost. Jim jsem opravdu vděčná. Mám-li se ale vyjádřit vůči VŠ, nemůžu si pomoct - nenáviděla jsem ji. Nesnášela jsem to neustálé vydírání, nikdy nekončící stres, neustálou snahu, která pořád neměla a neměla výsledky, nejistotu, zda nesplním všechny předměty a pak mě nevyhodí od státnic, sezení ve škole, které mi bylo úplně k ničemu, jen kvůli prezenci, když jsem se stejně všechno učila sama doma... Ne, já jsem VŠ ráda neměla a nikdy jí nezapomenu to, co všechno mi vzala a nenávratně zničila. V mém životě zůstal kráter, který se nedá ničím zaplnit. Všechno, co jsem na tom místě původně měla, je pryč, a už se to nikdy nevrátí. Jako třeba blízcí, kteří odešli, zatímco jsem plnila kredity a chodila po všech těch zbytečných zkouškách ze zbytečných předmětů, abych zbytečně ztrácela roky života zbytečnou prací.

Jedna z věcí, o které mě vysoká obrala, je moje fantazie a schopnost psát. Když si čtu všechny ty texty, které jsem před těmi roky napsala, cítím, jako bych přišla domů. Je to moje staré já, které bylo (a někde hluboko pořád je) moje a které to cítění a fantazii má. Vysoká mi tuhle schopnost zničila a přinutila mě kompletně přeměnit svůj mozek na robotický mechanický stroj založený výhradně na logice a potlačující jakékoli emoce, které by mi bránily pracovat na čas, který mi byl pro práci určen. Neumím cítit. Jako bych neměla pocity. Musela jsem je odložit stranou kvůli systému, ve kterém citlivý člověk jednoduše nemůže přežít. A ano, díky tomu, že se ze mě stal logický automatický stroj, jsem tu vysokou nějak dokončila. Mám titul, mám papír. Ale za jakou cenu?

Když přišla pozvánka na promoci, řekla jsem Ne. Ptali se mě, proč nechci jít na takovou slávu, vždyť je to přece super, že jsem vystudovala vysokou školu! Jenže co mám slavit? Ztracené roky života? Ztracené milované, se kterými jsem se nemohla jít rozloučit, protože jsem zrovna skládala nějakou pitomou zkoušku? Ztracené přátele a partnery, kteří odešli, protože jsem na ně neměla čas a byla na ně vší tou únavou a stresem protivná, i když mi nic neudělali? Všechny ty peníze, které jsem do studií vrazila? Zkažené zdraví a nemoc, kterou budu mít až nadosmrti? Ztracenou kondici a přebytečnou váhu, kterou teď nemůžu shodit? Co z toho bych měla jako slavit?!
Vrcholem bylo, když po nás za promoci chtěli zaplatit 500,-. Už z principu bych tam nešla. Po všem, co mi vysoká vzala, jí přece nebudu ještě platit peníze! Ne, nešla jsem tam. Neměla jsem co slavit. Taky jsem nechtěla kazit ostatním fotku svým otráveným výrazem. A proč platit 500 korun za to, abych se někde vyfotila s diplomem a vyhodila čepici nad hlavu? To můžu udělat i tak. Diplom jsem si pěkně v klidu vyzvedla na studijním oddělení a už se na VŠ nemusím vracet.

Abych nezněla tak nevděčně - mám pořád několik skvělých přátel, které jsem na studiích potkala. A taky mám práci, kterou jsem vždycky chtěla. Pracuji se skvělými lidmi a moc se mi v práci líbí. Jenže celý můj život je jen o práci. Kvůli dojíždění nemám na nic čas a bývám pořád tak unavená, že si nestíhám chystat práci ze dne na den, což mě ještě více unavuje. Ale aspoň za to mám peníze a dává mi to spoustu naplnění. Na studentech i na sobě vidím neustálý pokrok - vidím, že to, co dělám, má smysl a také výsledky. Studium bylo o tom, že ať jsem dělala cokoli a ať jsem to dělala sebelíp a sebevíc, nikdy to nebylo dost dobré a vždycky se našel někdo, kdo mě za to shodil - a ještě jsem za to platila spoustu peněz a neustále strádala. No, minulost nezměním, zákony taky ne. Mám VŠ za sebou a naštěstí to tak taky zůstane. Ale co to ostatní?

Co všechny ty věci, které jsem ztratila, věci, kterých jsem se musela vzdát a které jsem musela odstrčit stranou? Co moje psaní? Co moje fantazie a schopnost cítit normální lidské emoce? Natolik jsem si zvykla řešit všechno logicky a racionálně, že nejsem schopná se normálně uvolnit a třeba i chvilku brečet, když se mi chce. Natolik jsem si zvykla každou emoci okamžitě potlačit, aby mě nerušila v procesu soustředění a práce, že už nejsem schopná cítit nešťastné ani šťastné emoce. Vidím všechno suše a racionálně. Nechci to tak. Ale vysoká mě v tomhle naprosto zdegenerovala. Kde je ta skvělá šťastná holka, ta krásná žena, která byla tak milovaná a plná inspirace? Upřímně doufám, že tam někde pořád ještě je a že se mi jednoho dne podaří najít si k ní znovu cestu. Protože teď už by ten prostor mohla znovu mít. Trvalo to osm let, ale teď už je konec. Tak mi nezbývá než věřit, že se jednoho dne opět setkáme a já se opět stanu sama sebou a ne tím vrakem, který ze mě udělala univerzita.


 

Kam dál

Reklama