II. Pouto sdílení

24. prosince 2008 v 13:44 | Ella |  Astralonie
S tím prvním krokem, jímž jsem vešla do jejich světa, se přede mnou rozprostřela nádherná zahrada, plná zeleně a květin, a uprostřed travnatého palouku stál strom. Měl korunu s nespočetným množstvím lístků, což mu dodávalo mohutný vzhled. Z větví schovaných v té koruně však jedna vybočovala. Její tvar jako by mě vybízel, ať přistoupím blíž, a nemálo mě k tomu přesvědčovalo i velké červené jablko, které na oné větvi viselo.
"Jen běž." řekl mi jednorožec a zakýval hlavou.
Chvíli jsem se na něho dívala, protože byl opravdu překrásný, nemohla jsem od něho svůj pohled odtrhnout.. A on mě pak vyzval znovu, ať popojdu blíž.
Jablko se lesklo, jeho červená barva souzněla s mými stejně barevnými šaty a probouzelo ve mně těžký pocit rozhodování, zda ho mám utrhnout nebo ne.

"Je jediné na celém stromě. Když ho utrhnu, stromu nezbyde nic než listy a ztratí poslední jablko, které zplodil. Když ho tam nechám, zůstanu stát a budu se na něj dívat. A strom bude mít svůj poklad dál na své větvi." konstatovala jsem.
"Tvé rozhodnutí nezávisí na tom, co si myslíš, ale na tom, co ti říká tvé srdce." řekl mi jednorožec. "Zkus ho chvíli poslouchat. Co ti říká?"
V ten moment mě ovládlo silné nutkání jablko utrhnout. Bránila jsem se tomu, ale nešlo to moc dobře.
"Nebraň svému srdci tě vést."
"Chce, abych ho utrhla, ale co bude pak?"
"To uvidíš. Srdce ti vždy radí dobře. Proto se o následky nemusíš nikdy strachovat."
Přistoupila jsem pod větev a zatáhla za stopku. Jablko mi spadlo do dlaně a já ucítila energii plnou lásky, kterou toto ovoce obsahovalo.


Vtom ke mně promluvil strom.
"Děkuji, že jsi mou větev zbavila tíže."
"Co?"
"Ano, pro mne bylo to jablko zátěž. A ty jsi mě osvobodila. Děkuji ti."
"Já ale... Myslela jsem, že právě proto, že je jediné, tak by to pro tebe byla ztráta..."
"Myslet nestačí. Teď víš, že i když nevíš, co se stane, poslechnout pocity je správné. Ať už to vypadá jakkoli. Myšlenky tě dovedou úspěšně odvádět od hlasu tvého srdce a činí tě vůči němu hluchou. Ale pokud své srdce poslechneš a dáš na jeho vedení, nakonec se ukáže, že i ta zdánlivá špatná možnost je ve skutečnosti tou nejlepší pro všechny, jichž se to týká."
"Jsem ráda, že jsem ti pomohla."
"To jablko zde rostlo pro tebe. Obsahuje v sobě mnoho lásky, protože rostlo a zrálo s vědomím, že ti jednou udělá radost. Jedná se o řetěz lásky, kdy se něco zrodí a započne nekonečný proud lásky. Ty poslechneš své srdce plné lásky, utrhneš jablko, a tím uděláš radost stromu. Strom zase udělá radost tobě v podobě sladkého jablka. Teď je na tobě, kam takové množství lásky předáš dál."
"To zní krásně... Děkuji za vysvětlení, teď tomu všemu rozumím."
"I já tobě děkuji. A měj na paměti, že po celou cestu, kterou sis zvolila, je důležité naslouchat srdci. Nezáleží na tom, co si myslíš. Neboj se zvolit možnost, které tvůj rozum nevěří. Protože právě ta bývá většinou tou nejkrásnější."


Strom utichl. Pozorovala jsem to krásné červené jablko ve své dlani a usmála jsem se.
"Tak to jablko tady zrálo pro mě... To je neuvěřitelné... Tento svět je tak nádherný..."
"To ano." řekl jednorožec a pozvedl svůj pohled k oranžové obloze. "Je nádherný díky tomu, že zde vládne láska."
Ta bytost se zlatým rohem a modrýma očima ve mně najednou probudila spoustu slz. Byla tak překrásná, a to nejen svým vzhledem, ale tím, co v sobě skrývala, tím, jaká byla, a kolik lásky z ní vyzařovalo. Moje srdce začalo hřát jen z jeho pouhých slov a když jsem ho sledovala, jak vzhlíží zamyšleně k nebi, cítila jsem, jako by mé srdce začalo svítit.


Jablko, které jsem svírala v dlani, jsem lehce rozdělila na dvě poloviny. Sama jsem nevěděla jak, ale na tom vůbec nezáleželo. Přišla jsem k jednorožci, který sklonil hlavu k mé ruce, a já mu darovala půl jablka plného lásky, jež zde vyrostlo, aby započalo předávání radosti dál.
Když se dotkl svými nozdrami mé dlaně a uchopil ten malý kousek ovoce, pocítila jsem jeho jemnou a třpytivou energii. Druhou polovinu jablka jsem snědla a v tom okamžiku jsme já i můj průvodce přijali stejnou dávku lásky od onoho plodu.
"Mám tě rád." řekl mi.
"Taky tě mám ráda." odpověděla jsem jednorožci se slzami v očích.
Byla jsem tak dojatá... Nic tak krásného jsem nikdy předtím necítila.
Zabořila jsem svůj obličej do jeho husté růžové hřívy a objala ho.


Najednou jsem věděla, že nikdy nebudu sama a že cesta, pro niž jsem se rozhodla, je ta nejnádhernější ze všech. Stačilo následovat volání svého srdce. A nebát se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama