III. Síla pravdy

24. prosince 2008 v 13:46 | Ella |  Astralonie
Jednorožec se rozhlédl kolem a mě k tomu pobídl také. Na jedné straně stála brána, jíž jsem prošla, po její pravici vedlo vysoké pohoří vedoucí neznámo kam, nalevo od ní ležely snad nějaké ovocné sady nebo něco podobného a na horizontu se před námi rozzářilo světlo rozlehlé pouště. Bylo zřetelné, jak horký vzduch se v oné poušti nachází, neboť se velmi výrazně vlnil, a mně bylo hned jasné, že cesta tou pouští není nic pro mě.
"Když stojíš na rozcestí a nejsi si jistá, která z cest je pro tebe ta pravá, srdce ti okamžitě řekne, které cestě se máš vyhnout. Tak jako teď. Když postupně několik možností vyloučí, zůstane ti buď jedna, jež je tou pravou, nebo třeba dvě, které ti obě přinesou mnoho dobra. I když je jedna z nich slepá a budeš se muset vrátit zpět na rozcestí, někdy je důležitá právě proto, abys mohla čerpat ze zkušeností, které jsi na ní získala, až půjdeš tou druhou."
Rozhlížela jsem se pořád kolem dokola a snažila se přijít na to, kudy bych měla jít dál. Pouští ne. Hory? Ovocný sad?


Vtom jsem si uvědomila, že za jednorožcem se třpytí malinké jezírko. Mělo krásnou čirou vodu a svým blýskáním tančilo se slunečním světlem. Kousek za ním byl však ještě lesík, kterého jsem si předtím nevšimla.
Jednorožec vkročil do jezírka a pobídl mě, ať pokračuji v cestě lesem. Postupovala jsem po měkké půdě pokryté spadaným jehličím a větvičkami, až jsem došla k malé skalce uprostřed toho lesíku. Byla jsem zvědavá, proč se to objevilo právě zde, co to asi skrývá nebo jestli mi to má něco říct...
Pomalu jsem přistupovala blíž a s překvapením jsem zjistila, že skála má vchod do svého nitra. Uvnitř byla tma a já se přece jen trochu bála, poněvadž jsem netušila, co mě tam čeká, avšak po chvíli jsem se rozhodla tam vejít.


Na stěně uvnitř viselo malé zrcadlo. Mělo zlatý rám a já v něm poprvé shlédla svoji podobu.
Co to má znamenat? Zrcadlo...
Uslyšela jsem venku zvuky kopyt, mně tak důvěrně známé, a byla jsem ráda, že můj společník jde za mnou. Sledovala jsem stále svůj odraz v zrcadle a vyčkala, než jednorožec vejde dovnitř.
Přišel. Vchod byl přímo naproti zrcadlu, takže v něm byl dobře vidět. K mému úžasu se však v zrcadle neobjevil jednorožec, ale mladý kluk s krásnýma modrýma očima. Chvíli jsem na něj v tom zrcadle zírala, neschopná slova, a on se tvářil dost nejistě, jako by přemýšlel, zdali bylo správné ukázat svou pravou podobu.
Po té krátké chvíli se však otočil a utekl ven.
"Alexi!" vykřikla jsem.
Jednorožec pádil lesem zpět k jezírku a já běžela za ním, přestože on měl mnohem větší rychlost než já a bylo pro mě nemožné ho dohonit.
Sama jsem nevěděla, odkud znám jeho jméno, ani proč je mi tak povědomý ve své pravé podobě... Tyto myšlenky mi nedaly pokoj a já pořád vzpomínala, odkud ho můžu znát.


Vyběhla jsem z lesa. Alex na mě čekal u jezírka a pil z něj vodu, jejíž třpyt se odrážel na jeho hřívě.
"Tak?" podíval se na mě. "Poznala jsi účel té krátké cesty?"
"No... Viděla jsem svůj obličej. A taky jsem viděla tebe jako člověka."
"To je pravda. Ale víš, proč jsem ti to chtěl ukázat?"
"Nevím." pokrčila jsem rameny.
"Chtěl jsem, abys viděla, že máš velkou odvahu. Nebojíš se podívat sama sobě do tváře, ať už vypadá jakkoli. Také jsi velmi dobře přijala změnu mého vzezření. To znamená, že ti nezáleží na tom, jak vypadám, ale na tom, že jsem to já. To je velice důležité si uvědomit, protože na dalších cestách tento postoj potřebuješ. Aby ses řídila srdcem a tím, co cítíš. Že dáváš na to, co je uvnitř každé bytosti, a ne na to, jak na tebe působí svým vzhledem."
"Tak to jsem ráda, že ten postoj mám." řekla jsem a začala jsem si kroutit pramínek svých dlouhých hnědých vlasů.
"Já jsem taky rád." řekl mi Alex a mohla jsem vidět, jakou má radost z toho, že jsem to pochopila.
Rozhodla jsem se ho následovat kamkoli, ať už to bude obnášet sebetěžší zkoušky, neboť jsem věděla, že s ním zvládnu všechno. Této bytosti jsem důvěřovala jako nikomu na světě, snad i proto, že mi ukázala svou pravou tvář.
"Ukázat svou pravou tvář znamená, že před nikým nic neskrýváš a nebojíš se vystupovat přímo a být sama sebou. Je důležité přijmout sama sebe, ale také sama sebe projevit do okolí, i když tvá osobnost není dokonalá. V tom je skryta ta pravá síla - umět přijmout pravdu a pravdivě vystupovat, ať už je ta pravda jakákoli. Potřebuješ k tomu velkou odvahu... a tu ty máš. To je to, co jsem ti chtěl tady ukázat."


Alex se sklonil k zemi a spásl trochu zeleně. Musela jsem se pousmát. Tolik věcí mě právě naučil a krátce nato začne jíst zdejší porost...
"Ten porost obsahuje lásku." usmál se. "Tak jako ty jsi předtím utrhla to jablko. A láska, kterou získáváme z potravy, nás vyživuje a dává nám sílu pokračovat v jejím předávání."
"Jo, tomu rozumím." přitakala jsem. "Můžeš mi říct, proč jsi mi povědomý? Mám pocit, jako bych tě odněkud znala..."
"Jako malé dítě jsi mě mohla bez problémů vidět, dokud ti tví rodiče nevštípili, že jsou to jen výmysly tvé fantazie. Od chvíle, co jsi jejich slovům uvěřila, jsi mě přestala vidět."
"Já jsem tě viděla?" ptala jsem se ohromeně.
"Ano, viděla. Tak jako každé dítě vidí bytost, jež ho doprovází." zamrkal na mě.
V tu chvíli mi začalo svítat. Musí to být... On....
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama