V. Na druhé straně

24. prosince 2008 v 13:48 | Ella |  Astralonie
Alex a já jsme opět stáli u stromu na travnaté mýtině, kde se nacházelo ono rozcestí, poskytující několik možností pokračování mé cesty.
"Která z nich je ta správná?" říkala jsem si. "Poušť jsem vyloučila už na začátku. Cesta do lesa byla slepá, ta k ovocným sadům taky. Mám se tedy vydat nahoru, na vrchol toho vysokého pohoří?"
Vítr foukal a docela rychle přemisťoval mraky nad námi za hory. Jako by mi dával znamení, že se tím směrem mám vážně vydat... Rozhodla jsem se tedy jít poslední možností, jež mi zůstala.
"Pojď se mnou." vyzval mě jednorožec.
Vyskočila jsem na jeho hřbet a spolu jsme se bez tíže vznesli přímo nahoru.
"Nezáleží na tom, jak je to vysoko, stačí tvé rozhodnutí tam jít. Vždy se najde někdo, kdo ti pomůže, i do těch zdánlivě nejnepřístupnějších míst." řekl mi a krátce nato jsme se zastavili nahoře.


"Zůstaň tady, já se vracím."
"Proč?" nechápala jsem.
"Někteří pomocníci ti pomohou s cestou nahoru, ale v cíli už čeká jiný pomocník, který pokračuje v jiné pomoci, kterou zrovna potřebuješ. Někteří tě provázejí celý život, jiní přijdou a zase odejdou, neboť splnili svůj úkol a pomohli ti s tím, s čím mohli. Každý člověk je jiný, a proto ti s různými věcmi pomáhají různí lidé. Když jednu věc zvládneš s oním pomocníkem, splnil svůj úkol a dostane se k někomu, komu může pomoci stejným způsobem s toutéž věcí. Jinou věc by však nezvládl, protože by si nevěděl rady, a proto tě svou pomocí dovede až na kraj svých možností, kde už čeká další pomocník, pro něhož je tvůj následující problém velmi lehce řešitelný. Já jsem ti pomohl se rozhodnout, kterou cestou se vydat. Ale na oné cestě už potkáš jiné pomocníky, kteří ti lépe pomohou jako doprovod než v rozhodování. Každý umí lépe něco jiného, proto na různé problémy dostáváš různé pomocníky podle toho, co který z nich umí a s čím ti dokáže pomoct."
"Takže tys byl se mnou jen na začátku, abys mě uvedl na cestu?" zeptala jsem se.
Byla jsem z toho smutná, neboť Alex mi přirostl k srdci.
"Ano, ale bylo to důležité. Naučila ses všechny základy, které na své cestě budeš potřebovat, další zkušenosti už tě potkají na ní."
"Já nechci, abys odešel..."
"Vzpomeň si na strom, který musel odejít..."
"No jo, on mi přece před odchodem zanechal jablko, abychom se nikdy nerozdělili a abychom se vždycky našli..."
"Přesně tak." přitakal Alex. "A díky lásce, kterou ke mně cítíš a kterou sdílíme z jablka, jež jsme společně snědli, nemůžeme být nikdy rozděleni. Kdykoli budeš chtít, ucítím to a přijdu. Teď ale musím pomoci jinému člověku, který se právě vydal k bráně. Takový je můj úkol."
Alex se usmál a já to pochopila. Je tak hodný... Zajímalo mě, kdo je ten člověk, jenž se vydal v mých stopách, ale jednorožec mi odpověď nechtěl dát. Pak jsme se tedy rozloučili, i když jsme srdcem byli pořád spolu.


Nahoře na pohoří foukal silný vítr. Jeho síla byla o dost znatelnější než dole v údolí, kde se nacházela mýtina a všechny cesty, jež jsem tam poznala. Moje šaty div neuletěly.
Čekala jsem na někoho, kdo mě měl vést dál.
Po chvíli se skutečně v dálce objevila silueta postavy v tmavém oblečení. Vypadala velmi vážně. Nebyla to tak klidná osoba, naopak ve mně probouzela podivné napětí, doprovázené mrazením v mých zádech.
Když vyšla z mlhy, jež ji obklopovala, uviděla jsem před sebou docela mladého muže s havraními vlasy, oděného černým pláštěm s šálou stejné barvy kolem krku. V ruce držel dlouhý stříbrný meč, který odrážel světlo a přitom světlo sám vyzařoval. Ale ne jen tak obyčejné světlo, bylo takové nadpřirozené, jaké jsem do té doby neviděla.
"Vítám tě, krásko." zakřenil se a podal mi ruku. "Mé jméno je Franco."
Chvíli jsem na něj zírala s otevřenou pusou, a pak jsem mu svoji ruku podala.
"Líbí se mi tvůj výraz." zasmál se. "Ten ženy obvykle mívají, když mě uvidí."
Jeho tón hlasu a zasněný pohled mě neuvěřitelně rozesmál. Měla jsem skoro záchvat a dotyčný mě jen pobaveně pozoroval, než se přidal.
Bylo to tak uvolňující, vůbec jsem už necítila napětí, naopak jsem se cítila ještě lépe než dole s Alexem.


"Kouzelný účinek smíchu," povídal Franco, "spočívá ve vlně radostných emocí, které prochází tvým tělem - ehm, tedy pardon, momentálně tvou duší - a uvolňuje energii, jež ti dodává rovnováhu."
"Co?" vyvalila jsem na něj oči.
"Hmm, víš co? O tom ti povím později. Teď bych ti chtěl něco ukázat."
Šli jsme po vrcholu pohoří dál. Přemýšlela jsem nad tím, proč tak zdůraznil, že zde nemám fyzické tělo, ale jen duši, a jak se přitom tvářil.
"Víš, zlatíčko, já jsem anděl smrti."
Vyjekla jsem a zůstala jsem stát. Nevědomky jsem couvala a nepřestala jsem na něj zírat.
"Ale nemusíš se bát... To s tvojí cestou nijak nesouvisí."
Chytil se za jednu nohu, po druhé poskakoval, druhou ruku zvedl nad hlavu a vztyčil meč a začal předvádět různé opičky. Nevěděla jsem, jestli mám začít křičet nebo se se smíchem skutálet po pohoří dolů. Ta bytost měla skutečně originální charakter, který mě nenechal na pochybách, že má doprovázet právě mě. Anděl smrti, který se drží za nohu a točí se kolem dokola... no to mě podržte...
"Chceš podržet?" obrátil se na mě v mžiku a přestal se točit.
"Nénene, to je dobrý, děkuju, já zůstanu stát..."
"Ženy mají rády, když je uchopím do svých paží." zamrkal na mě.
"Já ti věřím... Ale... copak ty jsi žil na Zemi?"
"Ano, jistou dobu jsem na Zemi pobýval. Je to jedna z věcí, o které bych ti chtěl po cestě povědět. Pokud se samozřejmě nebudeš bát pokračovat."
Váhala jsem. Právě se přede mnou zjevil můj nový pomocník, očividně milovník žen, který je andělem smrti a je schopný skákat po jedné noze a točit se dokola, aby někoho zbavil strachu. Musel to být blázen... ale pak jsem si řekla, že asi měli důvod, proč ho vybrali zrovna mně, a rozhodla jsem se jít s ním dál.
"Řeknu ti, jak jsem se vtělil na Zemi. To bylo v Itálii, kde byla spousta pěkných dam, noční život a kopy zmrzliny....."
Dostal mě. Naprosto.


Ukecanějšího anděla smrti jsem nikdy nepotkala. Vlastně jsem nepotkala žádného, ale ani nikdo z lidí na Zemi, které jsem znala, nebyl tak užvaněný jako tahle bytost. O Itálii vydržel mluvit celou cestu, která nebrala konce.
"To pohoří je nekonečné." ozval se, když zachytil moji myšlenku, a poškrábal se na hlavě. "Zapomněl jsem se."
"To vidím." řekla jsem mu se smíchem.
"Chtěl jsem ti ukázat druhou stranu a funkci tohoto pohoří."
S těmito slovy mávl stříbrným mečem a jako by jím rozsekl mlhu, jež druhou stranu za pohořím zahalovala. Svítil tam měsíc, obloha byla černá s tísici hvězd, a v tom nepatrném měsíčním světle se třpytila hladina malého jezírka.
"Nechceš se jít koupat, že ne?" zeptala jsem se ho, protože jsem neznala jeho pravé úmysly.
"Ne, ale chci ti něco ukázat na tom jezírku."
Najednou jsme stáli dole u jezírka pod noční oblohou a Franco se s rozběhem sklouzl po vodní hladině.
"Kulturní vložka." zasmál se. "Ale teď tedy už začnu."
"Jupí!"
"Vidíš to jezírko?"
"Vidím."
"Je to jezírko lásky."
"Hmm, a co tím jako chceš říct?"
Franco pozvedl obočí a na půl úst se tajemně zaculil.
"Neboj se, nic tím nemyslím, je to tak, jak to říkám. Je to jezírko lásky. TVÉ lásky."
"Jezírko mé lásky?"
"Ano, představ si, že ta voda v něm je tvoje láska. Jezírko představuje tvůj milostný život."
"Cože?"
"Přesně tak. Pokud se stane, že jezírko vyschne, znamená to jen, že se jeho voda přeměnila na mlhu. Ale zrovna tak se pak z mlhy může stát voda, která tvé jezírko znovu naplní. Jde o to, aby se nad ním té mlhy shromáždilo hodně. Nejprve začne poprchávat, potom přijdou větší dešťové kapky a nakonec přijde takový slejvák, že to tvé vyschlé jezírko skutečně naplní."
"Je to krásné."
"Ano, to je. Ale vyžaduje to čas a nějaké to shromažďování. Pak se to spustí. Napřed po troškách a potom naplno."
"Tak děkuju za radu."
"Rád jsem ti pomohl. Půvabným slečnám já velmi rád pomáhám..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama