VII. Moc slova a smíchu

24. prosince 2008 v 13:52 | Ella |  Astralonie
Pokračovali jsme s Francem po cestě po pohoří a já se každou chvíli ohlížela za sebe, protože jsem měla pocit, že tam někdo je. Franco očividně věděl, na co myslím, ale neříkal nic, přestože obyčejně vždy okomentoval vše, co mou hlavou prolétlo.
"Franco, mám pocit, že za mnou někdo je..."
"Já vím."
"Je tam někdo nebo ne?"
"Podívej se sama." odpověděl mi.
"Ale vždyť je tam mlha..."
"A co jsem ti říkal o vidění v mlze?"
V tu chvíli mi to došlo - chtěl, abych si uvědomila, že se mám dívat vnitřním zrakem, ale taky abych na to přišla sama.

Zavřela jsem oči a ohlédla jsem se, aniž bych je otevírala. Stály tam dvě postavy. Jedna z nich mě rozechvěla radostí, neboť podle modrých očí jsem ji poznala okamžitě. Byl to Alex, který mě sem dovedl. Vedle něj stál mladý kluk, který však z tohoto světa nepocházel, což jsem mohla poznat díky tomu, že narozdíl od zdejších bytostí návštěvníci ze Země nesvítil.
"Ahoj Franco," houkl na nás Alex. "Vedu vám společníka."
Chlapec stojící kousek od něj se na mě i na Franca upřeně díval, jako by si nebyl jistý, jestli chce opravdu pokračovat. Viděla jsem v něm podobnou nedůvěru, jakou jsem cítila i já sama, když jsem se ocitla na tomto místě a poprvé jsem svého nového průvodce spatřila.
"Tak toho určitě neomámíš lichotkami a pozorností, jakými si podmaňuješ dámy..." pomyslela jsem si a vyslala tuto myšlenku Francovi.
Ten se jen pousmál, přišel k mladíkovi a podal mu ruku.
"Těší mě, že tě poznávám, vítej na hranici."
"Na jaké hranici?" zeptal se hoch, zatímco mu Franco třásl rukou, jako by jím probíjela elektřina.
"Na hranici mezi světem živých a světem mrtvých."
Chlapec jeho ruku okamžitě pustil a zůstal na něho civět.
"No tak, Franco, nemohl bys je přestat děsit, sotva se tu objeví?" zasmál se Alex. "Přece víš, jaký postoj mají k těmto věcem, když přišli ze Země..."
"No jo, já vím, ale já jim chtěl ukázat, že není čeho se bát..."
"Tak jim to raději napřed ukaž a vysvětli, a potom si vtipkuj jak chceš."
"Jasný. Díky kámo." odvětil Alexovi Franco a zamával mu na rozloučenou.
Náš nový společník se za ním díval, jak odchází a bylo vidět, že by nejradši šel s ním, zase zpátky, odkud přišel, ale to již nebylo možné.
"Ahoj, taky tě vítám." řekla jsem mu. "Já jsem Fabianne."
"Max." představil se a rovněž jsme si spolu potřásli rukama.
Franco nás chvíli pozoroval, než se odhodlal něco říct. Než konečně promluvil, povídala jsem si s nováčkem o tom, jak jsem se sem dostala já a čím jsem prošla předtím. Naše cesty sem byly úplně jiné, každý z nás se s Alexem naučil odlišné věci, ale přesto si některé body našich učení byly hodně podobné.


"Pokud už základy máš, nemusíš se nic učit a jdeš dál. Pokud jich máš jen část, doučíš se, co ti chybí a pokračuješ. Pokud nemáš ani základy, učíš se všechno, co potřebuješ k cestě dál, a potom teprve jsi na ni vpuštěna. U vás dvou každému chyběla jiná část základu, proto jste se každý učil něco jiného. To, co ty jsi už věděla, on nevěděl. Proto se to učil. Stejně tak ty jsi zase neznala to, co on už chápal, a proto ses to učila a on ne, protože to už uměl. Na této úrovni však oba máte stejné základy, a proto můžete pokračovat v cestě oba dva společně."
"Jsem ráda, že tu nejsem na učení sama." řekla jsem a na Maxovi bylo vidět, že sdílí můj pocit také.
"A já jsem rád, že tady mám aspoň jednu slečnu." prohlásil Franco a my se zasmáli.
"Tak jak jsem ti tenkrát povídal o tom účinku smíchu," pokračoval ve výkladu a obrátil se na mě, "nedopověděl jsem to, že?"
"Ne, řekl jsi, že mi o tom povíš později."
"Přesně tak, a to proto, že jsem čekal, až tu budete oba dva."
"Ty jsi věděl, že přijdu?" podivil se Max.
"Ano, věděl. Bytosti ve zdejším světě mají společný zdroj informací a navíc spolu komunikujeme myšlenkami. Není to nic zvláštního, aspoň ne tady."
"Aha, tak to je dobré. Kdyby to tak bylo i tam dole..." povzdechl si.
"Lidé na Zemi mohou tento zdroj využívat také, ale neumí to, protože mnoho z nich o něm ani neví. A kromě toho nejsou schopni vzdát se lží a pokrytectví, protože nedokážou přijímat pravdu. Tím pádem nemohou ani přijímat informace z toho vysokého zdroje, poněvadž ty jsou založeny jedině na pravdě. Vy se to ale naučíte, stejně jako všichni, kteří svou cestu v této rovině projdou."

"Znamená to, že my dva po návratu na Zem nebudeme potřebovat mluvit?" zeptala jsem se.
"Mezi sebou ne. Vy dva projdete tímto učením, a tak si budete moci vyjádřit cokoli i beze slov, protože poznáte, co ten druhý zrovna cítí. Patří k tomu i komunikace pohledem, gesty, zkrátka beze slov. Ovšem s člověkem, jenž se sem ještě nedostal, s tím si neverbálně asi nepopovídáte. On vám totiž třeba bude lhát, vy to na něm hned poznáte, a protože on bude vykládat lži dál a dál, radši se s ním přestanete bavit. Tito lidé se nezmění tak jako vy, pokud se nerozhodnou pro učení zde. Svou komunikaci slovy ještě budete potřebovat hodně kvůli ostatním lidem, které povedete tam dole."
"To je škoda." řekl Max. "Už jsem se těšil, že si nebudu muset kupovat nový mobil."
"Tak si ho nekupuj." zasmála jsem se.
"Já musím. Já jsem ten svůj utopil."
"Ty jsi utopil svůj telefon?"
"Jo. Spadl mi do potoka."
"A víš, proč ti tam spadl?" otázal se ho Franco.
"Ne, proč?"
"To bylo znamení od nás."
"Od vás? Vy jste nechali můj mobil spadnout do potoka?"
"Ne, spadnout jsi ho tam nechal ty sám, protože jsi ho ještě nakopnul, když ses ho snažil chytit. My jsme ti ho vysmekli z ruky tak, že kdybys ho nechal spadnout, nic by se mu nestalo a skončil by v trávě."
"A proč jste to udělali?!"
"Protože takovým způsobem dáváme najevo svoji přítomnost u vás a také se vám často pokoušíme radit a pomáhat skrze různá znamení."
"A co jste mi chtěli říct tím, že mi vypadne mobil z ruky?" nechápal Max.
"Že bys udělal dobře, kdyby ses tak nevázal na komunikaci slovy." odpověděl mu klidně Franco. "A protože jsi to nepochopil, učím tě to teď tady, když ti vysvětluji, jak jsou slova ve skutečnosti bezvýznamná. Jsou důležitá jen pro to, aby se lidé na Zemi mohli mezi sebou dorozumívat i přesto, že jsou na odlišných úrovních. Ty jsi byl na vyšší úrovni než lidé kolem tebe. Kdybys toho využil a zaměřil se na to, co se skrývá pod něčími falešnými slovy, dokázal bys přijímat pouze čistou pravdu, nezávisle na tom, co ti druhý člověk povídá. K tomu jsme tě chtěli dovést pomocí toho znamení.
Kdybys nevěřil tomu, co ti kdo říká, a místo toho se zaměřil na jeho gesta a pohled, vyhnul by ses mnoha zradám a lžím. Často sis stěžoval, jak jsou k tobě ostatní lidé neupřímní. My ti chtěli pomoct, a tak jsme ti to dali najevo tím, že ti upadl telefon, který je jedním ze symbolů komunikace pomocí slov."
"A jak jsem to měl z toho poznat?"
"Věřili jsme, že využiješ své schopnosti chápat nebeská znamení. Zajímal ses o to a rozhodl ses přijmout pomoc od bytostí z tohoto světa. Ta pomoc přišla okamžitě, ale ty jsi ji bohužel nepochopil. Proto jsme našli jiný způsob, jak ti to všechno vysvětlit, a to je tato cesta, kterou jsme ti ukázali a na kterou ses vydal."
"Hm, tak tomu už rozumím. Díky teda." řekl Max a poškrábal se na hlavě.


"Jestliže se my oba máme naučit to stejné, týká se ten problém s komunikací i mě?"
"Samozřejmě. Týká se všech lidí ze Země. Ale u tebe problém nespočívá v té velké důvěře v lidská slova, jako je tomu u Maxe. Ty se učíš tyto věci proto, že sama budeš později učit ostatní lidi dole na Zemi. A protože oni ještě nebudou mít za sebou tuto cestu jako ty, budeš je vyučovat prostřednictvím slova, neboť oni sami nebudou schopni přijímat informace z vyššího zdroje. Ty jim je budeš pouze překládat. Povedeš je sem, směrem k učení a růstu, ale budeš k tomu potřebovat slova.
Tvůj problém je ten, že když něco vykládáš, přidáváš k tomu spoustu gest, mimických výrazů a velkou sílu pohledu. Lidé, kteří budou poslouchat tvá slova, se však kvůli tomu zaměří více na ta gesta a výrazy, než na to, co jim říkáš. Pokud máš ostatní vyučovat, je třeba, abys skloubila dohromady vhodnou a jasnou volbu slov a klidné vyzařování, s nímž máš největší potíže.
Maxovi to vykládám proto, aby se naučil odolávat zraněním, která mu slova způsobují, protože jim věří. Tobě to zase vykládám proto, že slova budou prostředkem tvého vyučování a ty se je budeš muset naučit ovládat tak, aby mohly splnit svůj účel. Vy dva se tyto věci máte učit spolu, ale každý z jiného důvodu."
"Aha, tak to chápu."
"To jsem rád. Několik lidí může mít úplně odlišné problémy, ale přitom všechny ty problémy pocházejí z jednoho jediného důvodu. Proto vy dva můžete své potíže odstranit tím, že se seznámíte s tím, co je způsobuje. A protože je to ta samá věc u vás obou, stojíte tu teď vedle sebe."


"Zase jsem o něco chytřejší." zasmála jsem se. "Všechno je to tak jasné, ale přitom jsem si to ještě nikdy neuvědomila..."
"Neuvědomila sis to, protože jsi pobývala ve světě, jenž je zamořený neupřímností. Tím, že jsi tam vyrůstala, jsi uvažovala podobně, jako všichni tamější lidé, kteří přirozeně pravdu skrývají a překrucují. Proto sis tyto věci založené na čisté pravdě neuvědomila. Teď, když jsi ve světě, kde vládne jen láska a pravda, nemáš kolem sebe žádné omezení. Proto tady všechny tyto věci chápeš tak snadno."
"To je ono! Je mi to jasné..."
"A všechno tu dává ohromný smysl." přidal se Max do našeho hovoru.
"Jo, to mě taky překvapilo!" přitakala jsem.
"No, myslím, že po cestě, kterou tady projdete, už vás nepřekvapí nic." řekl Franco a začal se hlasitě smát.


"Vidíš, ještě jsi nám nepověděl to o tom smíchu." vzpomněla jsem si.
"Ano, taky mě to teď napadlo. Tak tedy, smích je uvolňující a povznášející pocit, který je projevem radosti a štěstí, nebo také způsobem, jak se zbavit nadměrného napětí. Jakmile se začnete smát, vlna radostných emocí projde celou vaší duší a smyje z ní vše, co se na ní usadilo.
Ať už je to velké napětí nebo smutek pocházející z omezeného myšlení. Když vás něco opravdu upřímně rozesměje, odejde z vás část negativní energie. Smích je něco jako houbička nasáklá saponátem. Když se zamastíte nějakým starým olejem a nemůžete ho ze sebe dostat, tahle houba to setře jedním tahem a ještě vás krásně navoní. A to je kouzlo, kterým k sobě nalákáte i ostatní lidi, kteří se potřebují očistit od toho oleje. Smích je úžasná věc, a proto jsem vám chtěl doporučit, abyste se upřímně smáli, protože tím očistíte sebe i ostatní lidi od napětí a smutku. A pokud někoho sami rozesmějete, radost se vám vrátí zpátky a dochází k řetězu předávání očišťujících emocí."
"Strašně se mi líbí ta přirovnání, jaká tu používáte." řekl Max.
"Mně taky. Jsou úžasně názorná a budu je moct využívat i dole, až budu vést ostatní lidi ke zdejšímu učení." přidala jsem se.
"To mě těší. Sluší ti, když se směješ." pověděl mi Franco. "Jsi krásná a roztomilá jako kopeček pravé italské zmrzliny."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama