Bludiště (1.)

20. ledna 2009 v 11:45 | Ella |  Bludiště
Když mě navštívili mí skvělí kamarádi, zaradovala jsem se, pozvala je dál a uvařila jim bylinkový čaj. Možná se to zdá zvláštní, že parta mladých lidí pije bylinkové čaje, místo aby trávila čas v hospodě s alkoholem a cigaretami jako ostatní v dnešní době... Naše smečka se od těch okolních značně lišila, a proto jsme zřejmě byli považováni za blázny a největší outsidery ve městě, avšak žádný z nás nelitoval toho co dělá, neboť jsme měli svou hrdost a byli jsme pyšní na to jací jsme. Náš šestičlenný kroužek se zabýval okultními vědami, magickými schopnostmi a kouzly, a navíc jsme v sobě všichni svoje schopnosti objevili a postupně jsme je rozvíjeli. V posledních dnech se však tato naše nadání začala vytrácet a místo úžasných možností, jež nám byly přístupné díky vnímání nadpřirozena, nám zbylo jen mnoho znamení, aniž bychom věděli, jaký mají význam.


Vešla jsem do pokoje a první, koho jsem uslyšela, byl Honza. Velmi jásal, když spatřil hrnky s čajem, protože jeho velký talent byl založen na bylinkářství a míchání různých elixírů, z nichž velké množství pomáhalo při magických úkonech.
"Teda ! Šalvěj ! To je super, víte jak dobře vám to pročistí myšlenky ?"
"Jo, tak to se nám teď výborně hodí !" zvolal ironicky Michael - mistr telepatie a telekineze, schopností souvisejících s myslí. "Megan, tys věděla, co potřebujeme, nebo se ti zesílila jasnovidnost ?"
"Nevím," řekla jsem, "sama mám v hlavě takový zmatek, že jsem nad výběrem ani nepřemýšlela..."
"Tak to je bomba !" povídá Honza, "Co kdybys tam hodila třeba nějaký tis ?"
"Jedovaté rostliny tady nemám." ujistila jsem svoje přátele a ti si ulehčeně oddechli. "A co vy ? Zjistili jste něco nového ?"
"Něco by tu bylo." ozvala se Kristína. Vynikala v kontaktu s dušemi zemřelých lidí, mezi nimiž našla i svoji maminku, která nám dávala poselství do budoucnosti a také velmi užitečné rady.
"Mamka říkala, že naše síly se musí spojit, abychom přemohli démona, který má tohle všechno na svědomí."
"Démon ?!" vytřeštila jsem na ni oči.
"Ano, démon. Naše spojené síly ho přemůžou, ale nejdřív k sobě musíme najít cestu." Kristína se napila čaje a slovo si vzal Daniel. Nikdy jsem ho neměla ráda. Uměl ovládat energii, léčit dotykem dlaně... ale jeho přítomnost ve mně probouzela neklid a jakýkoli kontakt mezi námi stupňoval můj odpor k jeho osobě, až jsme se jednou dokonce i pohádali. Bylo to před Vánoci, a když za mnou najednou přišel, netušila jsem, co od něj mám čekat.
"Jak to myslela s tou cestou ? Copak se neznáme, nebo co ?"
"Uznej, že si nejsme opravdu blízcí... Trávíme spolu hodně času, pomáháme si, ale upřímní k sobě nejsme. Nemá smysl předstírat, že to tak není. Jeden z nás je izolovaný od těch dalších pěti."
Kamarádi se zadívali do země nebo do zdi a někteří začali cinkat se lžičkami. Kristína totiž vyslovila pravdu, o níž jsme všichni věděli, ale nikdo neměl odvahu to přiznat. Překvapilo mě, že zrovna Kika, která je tak zakřiknutá a mnohdy neřekne ani slovo, bude tím upřímným člověkem, jenž předhodí ostatním skutečnost. Já jsem byla přesvědčená, že tím členem odděleným od ostatních je Daniel, i když jsem nacházela více důvodů i u dalších čtyř lidí.

"Co s tím uděláme ?" vznesla dotaz Alča - pravá ruka Kristíny a zastánkyně přírody, která byla schopná mluvit se zvířaty i rostlinami, což byla věc, již jsem nedokázala pochopit. Já sama jsem k přírodě úzký vztah neměla a ani mi nijak nechyběl.
Kristína položila na stůl prázdný hrnek a pronesla: "Existuje jisté kouzlo... Spočívá v tom, že se všechno zamotá a na konci vznikne nový pořádek. Kouzlo chaosu."
Jelikož jsme byli všichni rozrušení z toho, co se kolem nás dělo, a navíc jsme chtěli zastavit původce, rozhodli jsme se to kouzlo udělat. Sedli jsme si do kruhu kolem bílé svíce, na papír jsme napsali náš cíl, připojili své podpisy a vše jsme spálili v plameni.
Napadlo mě, že o sblížení s Danielem nemám sebemenší zájem, ale pro dobro nás všech jsem byla ochotná obětovat cokoli. Mí kamarádi pro mě byli rodina.


Najednou se mi začaly vybavovat útržky z minulosti a viděla jsem znamení, jež se před námi objevovala stále častěji. Můj bože... ti pavouci... ty dveře...
"Megan !" zařval někdo.
Nevěděla jsem, kdo to byl...
"Danieli, co se děje ?!" ozval se Honzův hlas.


Když jsem otevřela oči, ležela jsem na pěšině vedoucí dlouhou alejí, po jejímž okraji vedly dvě řady vysokých stromů. Pod každým stromem stála lavka a na jedné z nich seděla Alča, jež si vychutnávala chladivý větřík, který jí pročesával dlouhé hnědé vlasy.
"No nazdar ! Konečně jsi tady ! Už na tebe čekám snad celou věčnost..." řekla.
"Ale vždyť jsme teď přece byli... AU !" Hlavou mi projela ostrá bolest. "Vždyť jsme před chvíli byli u mě v pokoji... a co vůbec děláme tady ?"
Alča se nechala ovívat zpívajícím vánkem a na mou otázku nereagovala.
"Tak Alčo, poslouchej mě přece !!!"
"Já tě poslouchám. Ale posloucháš se ty ? Proto jsi tady, Megan, abys měla čas na zklidnění. Dokud se neztišíš a neuvolníš, nedostaneš se odsud ven. A tak tomu bude, dokud neprojdeš celou cestou a nesplníš úkoly, které je třeba vykonat v jednotlivých prostorech. Tenhle je první."
"První ? Co mám tady splnit za úkol ?"
Alča vstala z lavičky a pohladila kmen stromu. "Udělej to taky..." vybídla mě.
"Nemám čas hladit stromy ! Chci se odsud dostat ven !" zařvala jsem na ni.
"K východu tě dovedou klíče. Jen s nimi můžeš najít a otevřít dveře, které tě pustí ven. Ale klíče obdržíš jen se splněnými úkoly. Času máš dost." Moje kamarádka zničehonic zmizela. Zůstala jsem v aleji sama, a v té bezradnosti jsem přistoupila ke stromu a dotkla se ho. Mým tělem proběhlo velké množství léčivé energie a mně bylo náhle jasné, proč Alča nikdy nebyla nemocná. Svírala jsem v dlaních větve a nasávala čistý a svěží vzduch. Znovu se mi vybavovaly vzpomínky... ale byly to vzpomínky bolestivé, plné neštěstí a vzteku... včetně mé averze vůči Danielovi. Klesla jsem k zemi a moje slzy stékaly po kmeni až ke kořenům stromu. Sváděl moji bolest do hloubi země a svou jemnou energií uzdravoval má zranění jako ten nejlepší léčitel na světě. Zpěv ptáků a šum rostlin mě uklidňoval a já si uvědomila, jak moc jsem spjatá s přírodou. Hladila jsem kůru stromu s vděčností a láskou, tak jako Alča předtím.
"Děkuju." pošeptala jsem stromu.
"Není zač, jsem rád, že jsem ti mohl pomoct." odpověděl mi.
"Ty mluvíš ?"
"Každý, kdo je živý, umí mluvit. Jde ale o to, jestli mu ostatní rozumí. Kdyby ses nepokusila navázat kontakt a nenaladila se na stejnou úroveň, neslyšela bys mě. Alča nás slyší, protože ví o své propojenosti s přírodou. Tak jako ty teď."
Strom měl pravdu. Alčinu lásku k přírodě jsem pochopit nemohla, protože jsem v tom prostředí nepobývala.
"Ano, je to tak." povídám, "Pověz mi, kde najdu klíč k východu ?"
"Vidíš tu nějaké dveře ?"
"Ne... Jak se vlastně dostanu ven ?"
"Najdi bránu do další úrovně."
"A kde ta brána je ?"
"Ukáže se, když si uvědomíš, co ses v této úrovni naučila."
Bádala jsem nad všemi možnými věcmi, zatímco mi po noze lezl pavouk. Vykřikla jsem, shodila botu na zem a poodstoupila jsem do bezpečné vzdálenosti.
"Neboj se ho !" ozvala se Alča, která se zjevila za mými zády. "Toho stromu se taky nebojíš..."
"Ale ten strom mi nelozí po noze !"
"Taky se tě dotkl... Svými větvemi přece ! Listy, větve... vždyť je taky živý, taky je součástí přírody... zrovna jako ty... zrovna jako ten pavouček... Všichni jsme součástí jednoho velkého světa, všichni máme život, všichni máme duši. Proč se bojíš toho pavouka ?"
"Leze hrozně rychle, má osm nohou, dostane se kamkoli chce..."
"Lidé jsou také různí. Mohou mít různý vzhled, ale všechno jsou to lidé. A myslíš, že ten pavouk ti ublíží ?"
"Je to nepříjemné."
"Ublíží ti ?" opakovala svou otázku Alča.
"Ne." řekla jsem, i když mě napadaly věci jako trauma, psychický šok nebo myšlenka na velkého a mnou nepochopeného hrdinu Spider-mana.
"Tak vidíš. Nemáš důvod se ho bát."
"Myslíš, že Spider-man chodil na vycházky do přírody ?" zeptala jsem se jí.
"Nevím, o tom jsem ještě nepřemýšlela..." smála se Alča a já pokračovala v úvahách.
"Jestli je Spider-man součástí přírody, pak tedy nechápu, proč on mohl vystřelovat sítě a já ne, přestože jsem se dostala na úroveň, kdy slyším mluvit stromy. Spider-man získal svoje schopnosti, když ho kousl pavouk. Mám se také nechat kousnout ?"
"Ne !" zalykala se má kamarádka mezi záchvaty smíchu. "Nezapomeň, že to bylo vymyšlené ! Ale řekni mi, proč se Spider-man pavouků nebál."
"Protože se dostal do kontaktu s nimi a chápal jejich myšlení."
"Klíč !" zvolala Alča a na konci aleje se objevila stříbrná brána s duhovými barvami na dveřích. Rozběhla jsem se k ní, Alča mi byla v patách, a když jsem se dostala na konec, proletěla jsem skrze bránu do dalšího prostoru.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama