Bludiště (2.)

20. ledna 2009 v 11:47 | Ella |  Bludiště
Poté, co jsem vyšla z brány prvního prostoru, se přede mnou zjevila opuštěná, potemnělá zahrada. Byla zakrytá stínem a šero ve mně vyvolávalo podivné napětí. Ne že bych se bála, ale necítila jsem se tam příjemně... bylo to místo bez života, bez barev, jen slabé záblesky se sem tam objevily od Slunce skrytého za hustým mračnem.
"Co má být tohle ?" pomyslela jsem si při pohledu na to všechno.

Zničehonic se vzadu za jedním velkým kamenem objevila postava. Působila vážně, autoritativně, a vyzařovalo z ní cosi bolestivého, a přesto tak nádherného, že celkový pocit z oné postavy se nedal nijak pojmenovat. Byla zahalená do černého pláště, a měla nějaký černý šál kolem krku. Vedle ní kráčela ještě jedna v bílých šatech.
"Vítej." řekla osoba v bílém. Byla to žena s velmi milým a klidným hlasem. "Mé jméno je Liliana."
"Děkuji... ale kde že mě to vlastně vítáte ?"
"Nepoznala jsi tohle místo ? Podívej se pořádně..."
Rozhlédla jsem se po celé ploše, na níž jsme stáli, a pak mě zamrazilo. Ten velký kámen, za kterým se žena a její průvodce objevili, byl jedním z mnoha dalších. Všechny ty kameny byly náhrobky. Najednou mi došlo, že to není zahrada, ale hřbitov.
"Bože můj !" zasténala jsem.
"Copak se děje ?"
Odpovědět jsem jí nemohla, neboť z toho místa vycházel přesně ten samý, slovy nedefinovatelný pocit - pocit plný bolesti a zároveň překrásného úžasu.
"Kdo jste ?" zeptala jsem se.
"Pochopíš to, když ti to ukážu." řekla a natáhla ke mně ruku, kterou jsem nejistě uchopila. Přenesli jsme se na jiné místo, kde jsme však nesměly do ničeho zasahovat. Byla to ukázka z minulosti, ale pořádně jsem nechápala, proč se díváme po cizí místnosti. Na posteli ležela nějaká paní. Byla nemocná a hrozně slabá... tak slabá, že se nemohla hýbat. Její duše se chvěla uvnitř hubeného tělíčka a vypadalo to, jakoby chtěla co nejdřív vyskočit a utíkat pryč.

Vyděšeně jsem zírala na to, co před mýma očima probíhalo, aniž bych přitom věděla důvod toho úkazu.
Nemocná najednou začala křičet. Po schodech se ozval dupot, a když se rozletěly dveře, vběhla do místnosti osoba, která mi nápadně připomínala velmi blízkého človíčka. Nemýlila jsem se. Byla to ona - Kristína. Zoufale se snažila s nemocnou paní komunikovat, ale k ničemu to nevedlo, a tak si obula letní sandálky, otevřela dveře od bytu a běžela ven. Byla ještě malá a v tom šoku nemohla nalézt žádný způsob, jak najít pomoc. Telefon nefungoval kvůli výpadku sítě a sousedé nebyli doma. Růžovými botkami se jí k bosým nohám dostával sníh, na tváři ji studily slzy prosáknuté mrazem, a přesto přemáhala bolestivou zimu a pobíhala od domu k dalšímu, dokud se nenašel někdo, kdo by pomoc mohl sehnat. Všechno však vyšlo nazmar, protože její nemocná maminka zemřela.
V té chvíli jsem začala plakat také, protože mi to celé připadalo nesnesitelné. Cítila jsem bolest Kristíny, ale i její maminky, když ji opouštěla. Ta žena se setkala s andělem, jenž ji převedl do jiného světa - do toho, kde jsem právě stála i já, a po jehož navštívení se bolest přeměnila v ten neskrývaný úžas.

Cítila jsem pocity umírajících lidí.

Kristína se objevila po boku své milované maminky a zamávala mi na pozdrav.
"Nebuď smutná," uklidňovala mě, "ti lidé jsou moc šťastní. Kdyby jejich pozůstalí věděli, jak moc jsou živí, určitě by nebyli tak zdrcení. Kdyby se nebáli navázat s nimi kontakt, mnoho z nich by se navždy zbavilo strachu ze smrti."
"Já nevím, proč se mě to tak dotýká, jen je mi to hrozně líto..."
"Ale no tak... musí přece existovat důvod tvé lítosti..." usmála se na mě Kristína a soucitně mi podala kapesník.
"Asi ano... ale vůbec nemám chuť po něm pátrat. Je mi tu hrozně. Jak je možné, že jsou zemřelí tak spokojení, když pobývají na takovýchto místech ?"
"Kdo říká, že pobývají tady ?" ozvala se osoba v černém plášti, které jsem náhle mohla vidět do obličeje. Byl to muž s černými vlasy a výraz v jeho tváři dával najevo vážnost a úctu, ale zároveň i všeobjímající lásku ke všem duším, ať už patřily zemřelým lidem nebo těm, kteří na Zemi žijí dál. Ten muž měl důležitou funkci, jež vyžadovala přesně tyto rysy - byl to anděl smrti, který převedl přes nevratnou hranici mnoho duší, včetně té, která patřila mamince Kristíny. S nevypočitatelným pohledem pokračoval v projevu.
"Ti lidé jsou šťastní, a to hlavně tehdy, kdy se jejich pozůstalí netrápí ztrátou fyzické přítomnosti té zemřelé duše. Většina lidí se však nedokáže těšit z blízkosti duší, neboť jsou blokováni strachem z toho, že nejsou normální, když vidí duchy, bojí se reakcí ostatních lidí, a sami se přitom uzavírají před láskou duší, které je na pozemském životě opustily. Trápí se tak oni, trápí se tak i duše, jež je chtěla potěšit svou návštěvou. Duše pobývající v posmrtném světě se však mají ještě lépe než ty na Zemi. Nejsou svázáni okolím, neboť zde vládne pouze láska a světlo ukryté v každé duši. Tady nejsou lži, nejsou tu iluze, nejsou tu závistivci ani nepřátelé... tady se dává na city a ne na myšlenky. Pravda se nachází jen v srdci každého člověka, a ti, kteří ji neumí přijmout, jsou těmi lháři, závistivci a nepřáteli."
"Ti zdejší se teda mají..." vydechla jsem. "A proč je ten hřbitov tak nicotný a temný ?"
"To je obraz, který pochází z tvé vlastní představy. Takto vypadá tvá představa o posmrtném životě."
Musela jsem přiznat, že to byla pravda, a rovněž mě napadlo, že se to moc neliší od mé nálady. Uprostřed hřbitova stál starý strom, stejně jako okolí bez života a bez barev. Zaplavila mě vlna lítosti i nad mrtvým stromem. Toužila jsem po tom, aby procitl, aby znovu navrátil trochu barvy do toho smutného místa.

Anděl smrti zachytil mé myšlenky a řekl:
"Své myšlenky můžeš kdykoli změnit. Tak jako představy, které z myšlenek vznikají."
S láskou, již jsem cítila k suchému stromu se zčernalou kůrou, jsem najednou mohla všechno oživit. Kristína se svou maminkou se popichovaly a škádlily, čímž jsem se ujistila, že lidem v nehmotném světě je dobře až až. Strom se začal zelenat, pozvolna foukal větřík, a tím pobídl lístky stromu k radostnému šumění. Celý prostor rozkvetl a zářil barvami tak, jak jsem si to přála. V té kráse se objevila Alča.
"Ahoj !" houkla na mě a podala Kristíně kousek křišťálu. "Kiki, ten kámen byl až na dně jezera. Musela jsem požádat mořské panny, aby mi ho vylovily..."
"Jejda, Alčo, moc ti děkuju !" poděkovala jí Kristína a společně se dívaly na rozkvetlou zahradu i na blankytně modrou oblohu se zářivým Sluncem.
"Tak ? Co ses tady naučila ?" zeptala se Kristína mě.
"Příprava na smrt ?" Všichni zúčastnění se smáli a anděl smrti ochotně napovídal:
"Co se ti tady podařilo ?"
"No, tak přeměnila jsem hřbitov v barevnou zahradu svými myšlenkami."
"Ano, to znamená, že teď víš, co všechno myšlenky dokážou."
"Hm, to je ono."
Kristína přistoupila blíž ke mně a dodala, že to není úplné. Připomněla mi ty pocity, které se vloudily do mého nitra při ukázce utrpení jiných lidí.
"Tohle je empatie. Naučila ses vcítit se do pocitů jiných lidí, abys je mohla lépe pochopit."
"Ano, a vzpomínáš si na první prostor ?" otázala se mě Alča.
"Jo, kdo by si na to nevzpomněl ?"
"Co ses naučila tam ?"
"Emmm.... Jo ! Nemohla jsem něco pochopit, protože jsem to sama nezažila !"
"Přesně tak ! To byl základ empatie. Bylo to nutné pro postup do další úrovně. Bez základu nemáš na čem stavět. To, co se naučíš teď, využiješ potom. Stejně jako své spříznění s přírodou. Všimla sis vůbec toho, že jsi cítila pocity tohohle stromu ?"
"No jo... máš pravdu, vůbec mě to nenapadlo..."
"Strom má duši tak jako každý člověk. Každé zvíře, každý kámen... všichni v sobě mají to světlo. Nerozlišuješ jestli je to rostlina, živočich, kámen nebo člověk... všichni jsou si rovní díky tomu světlu. Nikdo nemá víc ani míň. Proto jsou tady všichni šťastní. Není tu žádná konkurence ani soupeření. Láska v každé duši spojuje všechny do jednoho celku. A lásku nemůže přebít žádná temná myšlenka. Je tu tak nádherně právě díky rovnosti každé součásti světa."
"Víš, že se snad ani nechci vrátit zpátky ?" povídám jí při pomyšlení na ty povrchní lidi v našem městě.

Maminka Kristíny se obrátila ke mně a řekla: "A přesně tento pocit mají lidé na hranici, když spatří krásu světa, jenž by mohl být jejich domovem v případě, že by se rozhodli opustit Zemi. Přesně takto myslí lidé, jimž stačí jen udělat krůček dál. Proto je pro ně trošku přijatelnější opustit své blízké na Zemi. Pokud na tom člověk není tak špatně, aby měl odejít, vrátí se a žije dál. Pokud se rozhodne přejít, může jeho tělo využít jiná duše, pokud je však tělo schopné života. Ať už se však děje cokoli, duše na tomto světě jsou šťastné a nic jim nechybí."
"A to je klíč." oznámila nám Kristína, načež se u kmene oživeného stromu zableskla brána vedoucí do třetího prostoru.
"Pojďte ! Pojďte se mnou !" volala jsem na ně.
"Jen běž ! Přijdeme tam za tebou ! Neboj se !"

Věřila jsem jim. Když jsem se dotkla třpytivého portálu, polapilo mě oslepující světlo a velké množství energie. Pokračovala jsem, i když jsem nevěděla, do čeho jdu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama