Bludiště (3.)

20. ledna 2009 v 11:50 | Ella |  Bludiště
Když jsem se dostala do další úrovně, spadla jsem do písku. Příšerně pálil, dokonce tak, že mi na nohou naskákalo pár puchýřů. Vzápětí mě však slila vlna slané vody a já zjistila, že ležím na pláži u moře. Létali tam rackové a vzadu vyskakovali nad hladinu delfíni. Nebe nemělo ani jediný mráček a Slunce zářilo tak silně, že mě to oslepovalo ještě více než světlo v portálu, a navíc se do toho přidával ještě odraz toho svitu na mořské hladině. Rackové kroužili přímo nade mnou, jako by chtěli vychvalovat sílu Slunce, a já tak dospěla k překvapení nad tím, že ti ptáci ani já nemáme nikde svůj stín.

"Kde jsou ostatní ?" napadlo mě, když jsem si vzpomněla na slib mých přátel, že za mnou přijdou.
"Za chvíli se tu objeví, buď bez starostí." ozvalo se z moře.
"Kdo to tu mluví ?"
"Jsme to my."
"Kdo my ? Můžete se prosím ukázat ?" Připomnělo mi to můj velký strach z telefonování, neboť mluvit s někým, aniž bych ho viděla, bylo pro mě ještě horší, než s ním mluvit naživo.
"Jistěže můžeme." zněla odpověď a z moře na mě vykoukly dvě blonďaté slečny.
"Co děláte tam ?"
V té chvíli mi nedošlo, že komunikuji s mořskými pannami, o nichž mluvila Alča. Teprve když vyskočily nad vodu jako delfíni, spatřila jsem jejich těla. Spodní polovinu podobnou rybímu ocasu měly pokrytou šupinami tyrkysové barvy, zatímco na hrudi nosily dvě velké mušle, díky čemuž se mi vybavila animovaná postavička z Disneyho filmu Malá mořská víla. Jejich svršky mě zaujaly, a tak jsem se zeptala, jak jim to tam drží. Připlavaly až ke mně a pochlubily se, jak si krátí volné chvíle vyráběním ozdob a šperků z plodů moře. Obě mušle byly za krkem a zády spojeny vlákny mořských řas a dekolt si obě dívky zkrášlovaly perlami navlečenými taktéž na stéblech vodních rostlin, schránkami korýšů, a ve vlasech se jim vyjímaly barevné květy i třpytící se kapičky vody.

"Chceme ti něco ukázat." pověděly mi po nějaké době. Zvaly mě do moře, ale při myšlence na pobyt pod hladinou se mě zmocnil takový děs, že jsem se roztřásla. Voda vypadala lákavě, ale ani v tomto světě jsem se neodvážila ponořit se pod hladinu. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se nikdy nenaučila plavat.
"Čeho se bojíš ?" zeptala se blondýnka s vlnitými vlasy.
"Nevím."
"Ty se bojíš vody." oznámila mi druhá.
"No... asi ano..."
"Překonej to ! Když můžeme plavat my, proč bys nemohla ty ?"
"Asi mi to není dáno."
Najednou se někdo dotkl mého ramena. Byla to Alča a kousek za ní stála Kristína s Michaelem. Alča se vložila do mého hovoru:
"Vzpomeň si znovu na klíč z prvního prostoru..." nabádala mě.
"A na klíč z druhého prostoru." dodala Kristína.
"Přesně tak, všichni jsou si rovni, všichni mají stejné možnosti. Když se dostaneš do prostředí, které neznáš, bojíš se. Ale když ho poznáš, strachu se zbavíš. To strach ti zabraňuje v plavání. Zbav se strachu a využij toho, co se zde naskýtá každému. Jsi jedna z nás." řekly obyvatelky moře a hbitými pohyby se v mžiku dostaly do mé těsné blízkosti. Popadly mě za ruce a vtáhly mě do vody. Moje nohy se přeměnily v rybí ocas, ale narozdíl od mých společnic měl zelenou barvu, která se mi vůbec nelíbila. Po chvíli jsem si uvědomila, že nemám žádný svršek, ale moje kamarádky mi ochotně poskytly svůj nejnovější model. Společně jsme pak pokračovaly v cestě do hlubin moře.
"Jak je možné, že můžu pod vodou dýchat ?"
"Tady přece nemáš fyzické tělo. Tady tě nic neomezuje."
"Kdyby to tak bylo i v našem světě..." pomyslela jsem si. "Co mi tedy chcete ukázat ?"
Obě dívky mě vedly ještě hlouběji, až jsme doplavaly k nádhernému korálovému útesu a blondýnky poukázaly na tři lastury ležící na něm.
"Co je v nich ?"
"Otevři je."
Jednu po druhé jsem otevírala, a nakonec jsem zírala na své tři kameny, které nosím běžně jako amulety. Tyrkys pro dobré vztahy s přáteli i nepřáteli, křišťál pro růst úspěchu a čistou mysl, a růžový křemen pro nalezení lásky a také hlubší cítění. Všem těm kamenům něco chybělo, avšak nemohla jsem nijak vyjádřit, co to bylo.
"Zavři oči." poradily mi kamarádky. Já je poslechla, a se zavřenýma očima jsem cítila, jak se jemné vibrace každého kamene zesilují. Poté, co jsem se na ně znovu podívala, svítily. Křišťál zářil nejvíc, tyrkys taktéž, neboť mé přátelské vztahy se právě prohlubovaly, ale růžový křemen vyzařoval cosi jiného.

Náhle jsem měla hrozně stísněný pocit, a začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Za útesem se něco skrývalo a já jsem dostala takový strach, že jsem se pod vodou začala dusit.
"Megan ! Co se děje ?!" volaly na mě mořské panny, zatímco jsem prchala co nejdál od korálů i mých kamenů.
Vyděšeně jsem se ohlédla zpět, a za útesem se objevilo hejno medúz. Neuvěřitelnou rychlostí se blížily ke mně a já úzkostlivě trnula hrůzou. Byla jsem tak ochromená, že jsem přestala plavat a poddávala se tomu obrovskému děsu. Nacházela jsem se pod vodou, můj ocas se znovu proměnil v nohy... už jsem nemohla dýchat a k hladině jsem se pokoušela dostat marně, poněvadž jsem neuměla plavat. Tolik jsem křičela, a nikdo mě neslyšel... protože vodou můj křik nepronikal. Místo toho mi voda zaplňovala plíce a moje slzy strachu se v ní úplně ztrácely. Mořské panny se ztratily neznámo kam a já po chvíli cítila štiplavé dotyky medúzích chapadel. Sůl z moře roznítila bolest mých ran ještě více a medúzy, které se nelítostně lepily na moje bezmocné tělo, mě drásaly svými žahavými chapadly dál a dál.

Omámeně jsem zespodu sledovala jejich kloboučky, i jejich lhostejné pohyby, když pomalu odplouvaly pryč. Poslední, co mě napadlo, byla vzpomínka na pavouky lezoucí po mých nohou, jak se mě Alča ptala, jestli si myslím, že mi ti pavouci ublíží. Ach, jak strašně mi teď medúzy připomínaly ty pavouky! Vědomí se rozhodlo odpočívat a já se odevzdala studeným hlubinám moře. Prohrála jsem.


Znovu jsem ležela na pláži. Znovu mě pálil písek. Znovu jsem měla na nohou puchýřky... ale nebylo to kvůli horkosti písku. Byla to má požahaná chodidla. Opět mě celou slila vlna chladivé mořské vody a před sluneční září se vznášeli rackové... ale když jsem se na zraněné nohy postavila, zhlédla jsem na písku svůj stín.
"Pojď za námi, chceme ti něco ukázat !" ozvalo se z moře. Ten děs se mě zmocnil znovu, ovšem teď už jsem znala důvod.
"Ne, nikam nejdu !!!" zařvala jsem tam, "S váma už nikam nejdu !!!"
"Čeho se bojíš ?" vynořila se první mořská panna.
"Bojíš se vody ?" otázala se druhá.
"Nenávidím medúzy ! Nenávidím pavouky !" vřískala jsem na ně hystericky. "Proč jste mě tam táhly, když jste věděly o těch medúzách ?! Proč jste mě tam nechaly ?!"
"Tam žádné medúzy nebyly..."
"Ne ? Děláte si ze mě srandu ? Málem mě zabily !!!"
Alča s Kristínou a Michaelem, kteří se objevili za mými zády, ohromeně pozorovali můj vztek, ale pak mi začali ochotně vysvětlovat, k čemu tady došlo.
"Všechno se to opakuje ! Ale proč ?!" ptala jsem se Alči.
"Dokud se toho strachu nezbavíš, budeš pořád v této úrovni."
"Co to znamená ?"
"To znamená, že se do toho moře budeš dostávat tak dlouho, dokud se nepřestaneš bát."
"Chceš říct, že jsem se měla nechat sežrat medúzami ?!" rozhořčila jsem se.
"Tam žádné medúzy nebyly. To ti přece holky řekly... Celý ten prostor se přizpůsobil tvým myšlenkám." oznámil mi Michael a Kristína se do jeho vysvětlování přidala.
"Tak jako svoje obavy ze hřbitova jsi myšlenkou proměnila v krásný pocit z rozkvetlé zahrady, tak i tady se to stalo... jenže tady ses nechala strachem ovládnout a díky tomu se taky stalo to, čeho ses bála. Ty sis to přivolala sama. Ponoř se tam znovu a neboj se. Uvidíš, jestli to opravdu byly medúzy."
"Ano, a pamatuj si, že všichni jsme si rovni. Tady vládne jen láska." Alča zaklonila hlavu a svoje světle hnědé vlasy nechala ovívat přímořským větříkem. "Kdyby se tam nepřipletly tvoje obavy, došlo by ti, že ti pavouci ani medúzy nemají žádný důvod na tebe útočit. Mají tě rádi."
"Cože ?!" vytřeštila jsem na ně oči. Michael se usmál a pokračoval:
"Všimla sis, že díky strachu ses vzdala i přátel, úspěchů a lásky ? Nechala jsi tam svoje tři kameny jen kvůli tomu, že ses začala bát. Přitom jsi ani nevěděla, jestli se tam opravdu skrývá ohrožení. Vytvořila sis předmět, kterého se bojíš, a ten se projevil jako medúzy. Vrať se do vody a neboj se. A nezapomeň, jakou sílu mají myšlenky..."

Chvíli jsem se rozmýšlela, zda se mám znovu nechat požahat medúzami, přičemž se mi vybavil Spider-man, kterého pokousal pavouk. Soucítila jsem s ním, a poté jsem váhavě přistoupila ke kraji vodní hladiny. Postupovala jsem dál a Michael se ke mně připojil.
Cestou ke třem lasturám jsem vrhla bázlivý pohled směrem k útesu, ale Michael mě zarazil. Pomyslela jsem na nějakou prevenci, a v ten okamžik jsem v ruce držela harpunu.
"Jé !" zvolala jsem s údivem a mořské panny se otočily k nám dvěma.
"Uvidíš, že ji ani nebudeš potřebovat."
"No... člověk nikdy neví." povídám jim. Je pravda, že s obranou po ruce jsem si připadala bezpečněji a ohrožení jsem se tak moc nebála.
Kamínky zářily a já je vzala do dlaně. Upustila jsem přitom harpunu, ale světlo z kamenů mě naplňovalo takovou láskou, že strach po chvíli opravdu úplně zmizel. Uviděla jsem sebe a svoje kamarády, když jsme pili čaj, připomněl se mi i můj odtažitý postoj vůči Danielovi, a nakonec se také ukázala i oslava z Vánoc, kde se mi podařilo potěšit mnoho lidí, které jsem neměla ráda. Na té oslavě jsem se pohádala s Danielem. Měla jsem pocit, že on byl jediný, komu jsem Vánoce spíš zkazila než zpříjemnila.

Útes se otřásl, ale mně to bylo jedno. Vzhlédla jsem k hladině, kde jsem předtím pozorovala kloboučky zákeřných medúz, a dívala se na miloučké výrazy delfínů, kteří zachytili svit mých kamenů i mě samotné. Jejich oči vyzařovaly takovou lásku, až jsem zapomněla na svoje společníky a začala hladit delfíny. Neměla jsem ocas, neuměla jsem plavat, ale přesto jsem volně dýchala a posléze se zachytila hřbetní ploutve jednoho z nich. Delfín zamířil k hladině a vozil mě po ní s hlasitým smíchem. Napěněná voda stříkala všude kolem, ale strašně se mi to líbilo.
"Kam se hrabou surfaři, viď ?" zakřičela jsem na něj, přestože jsem si nebyla jistá, jestli má někde uši. Delfín sebou mrskl a já spadla do vody. On se vzdaloval a já se ho pokoušela dohnat, jak jen to šlo. Plaval směrem k pláži, kde stáli Michael, Alča a Kristína.
"Hej ! Zdržte ho tam !" volala jsem na ně a zanedlouho jsem se dostala až k nim.

"Megan, otoč se." řekl Michael.
Obrátila jsem svůj pohled na moře a potom zase zpátky ke svým přátelům.
"A co má být ?"
"No to má být vzdálenost, kterou jsi tady uplavala." usmál se lišácky Michael a ostatní mi začali s hlasitým výskáním tleskat. Znovu jsem se otočila a zadívala se s úžasem na mořské vlny. V rukou jsem svírala svoje kamínky, jež se neztratily ani při zběsilé vodní jízdě.
"Tak řekni něco !" houkla na mě Kristína.
Vydechla jsem ještě pozůstatek svého překvapení nad tím, jak snadné bylo zbavit se strachu a následně jsem z hloubi svého nitra pronesla:
"Ty vole !"
Smích se ozval nejen od mých kamarádů, delfína a mě... ale i od racků nad námi a každého zrnka písku. Bylo úchvatné slyšet, jak se mi písek směje.
"Co považuješ za klíč, Megan ?" zeptal se mě Michael.
"Že myšlenkami ovlivňuju okolí, sebe i svůj strach."
"Strach pochází z myšlenek." poznamenal.
"Ale svými radostnými a láskyplnými pocity můžeš přebít jakoukoli myšlenku." řekla Kristína.
"Stačilo si vzpomenout na souznění s každým tvorem na Zemi. Vcítila ses do svých kamenů, a to zase přilákalo delfíny. Soustředila ses na tu lásku v každém z nás. Proto strach neměl šanci. Strachem můžeš zničit úplně všechno. S láskou jsi to všechno posílila." dodala Alča a na závěr mi ještě Michael poskytl vysvětlení.
"Ty sis myslela, že za útesem jsou medúzy. Strach byl vyvolán nepatrným impulsem. Byl to ten růžový křemen... Ano, Megan, ty ses bála lásky. Ale když se bojíš lásky, nemáš žádnou naději se strachu ubránit. Pocity ti vždycky ukážou pravdu, kdežto strach je mistrem iluzí. Když se zbavíš strachu, můžeš následovat ta potěšení pramenící z lásky. Strach ti ukázal útočné medúzy, láska ti ukázala milující delfíny."
"Takže klíč je v tom, že city jsou víc než myšlenky." konstatovala jsem a na moři se objevil portál do čtvrté úrovně, ale tentokrát byl skrytý ve vlně vody. Zůstala jsem na to civět.
"Co, bojíš se ?" zeptal se Michael a já se k němu nasupeně otočila.
"NE !" zařvala jsem se smíchem a rozběhla se přímo k východu. Pěna z mořské vlny se proměnila v peří a já stála tváří v tvář andělovi s jeho překrásnými bílými křídly.
"Jen tak dál..." bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem východem prošla.
Ten anděl mi byl povědomý...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama