Bludiště (4.)

20. ledna 2009 v 11:55 | Ella |  Bludiště
"Sakra !"
"Co je ?" uslyšela jsem odněkud a z přítmí se vynořil Honza. Podal mi ruku, aby mi pomohl vstát po tvrdém nárazu na zem. Honza mi pomohl vždycky, když bylo třeba a neváhal se vzdát čehokoli jiného, jen aby byl nablízku někomu, kdo ho potřebuje. Byl to jeden z nejochotnějších lidí, které jsem znala.
"Nic, jen ten náraz.."
"Co, narazila sis něco ?" zazubil se na mě.
"Já nevím..." povídám, "to totiž nejde přesně říct... nic mě nebolí."
"Samozřejmě, tady nejsme omezení hmotou, nemůže tě nic bolet."
"Já vím, všimla jsem si."


Když jsem se rozhlédla po prostoru, který se nacházel ve čtvrté úrovni, málem mě trefilo. Všude byly rostliny - byliny, stromy i keře. Vypadalo to jako zahrada, ale po chvíli mi došlo, že je to skleník. Hrozně jsem se lekla, ale ne rostlin... jen to pomyšlení na počet pavouků, kteří zde mohli žít.
"Zase myslíš na strach ?"
Vedle Honzy se objevil Michael. Zase se svým veselým úsměvem, jenž mu na obličeji svítil pokaždé, když někoho viděl, jak se bojí. Ne že by mu to působilo radost, ale on sám svoje myšlenky ovládal dokonale, takže občas nedovedl pochopit, jak se někdo vůbec může bát.
"Ne na strach... na pavouky." odsekla jsem mu a postoupila hlouběji do stromoví, abych ukázala, že se nebojím. Byla tam tma a na své kroky jsem stěží viděla, takže jsem si nevšimla, po čem vlastně chodím. Na tuto myšlenku mě upozornila až obrovská palčivá bolest na mých nohou, požahaných medúzami. Prošla jsem totiž porostem kopřiv, což mou pokožku na chodidlech a lýtkách krutě podráždilo.
"AUUU !!!"
"Proč jsi tam chodila, když jsi nevěděla, co tam je ?" divil se Honza.
Nechtěla jsem přiznat pravý důvod, a tak jsem to svedla na zvědavost. Michael se ušklíbl a mně bylo jasné, že mistra telepatie asi jen tak něčím neoblafnu. Sice nemohl číst cizí myšlenky, protože by zasahoval do soukromí jiných lidí, ale dokázal přesně vycítit strach, a tím také lež, jíž lidé kryjí pravý důvod svých obav. Mohl tak poznat něčí špatné úmysly, neboť když mu chtěl někdo uškodit, tak se ho ve skutečnosti bál a cítil se jím ohrožen. Tohle všechno v lidech Michael viděl, a tak nebylo divu, že se mnoha opovržlivým podvodníkům smál do obličeje. Nicméně i když jsem nechtěla nijak lhát ani podvádět, přesto jsem to udělala, poněvadž jsem se bála. Další plus pro Michaela.

"Jak je možné, že mě to bolí ?"
"Protože jsi poranila část své duše strachem. Bolet nemusí jen tělo. Ta bolest, kterou cítíš, je v duši. Neriskuj kvůli strachu, nemá to cenu. Strach neexistuje. Strach je jen předmět, který sis sama vytvořila. Když si řekneš, že se něčeho bojíš, opět je to jen tvá myšlenka. Spoléhej na své pocity, protože pravda a láska se skrývají tam. A když budeš o čemkoli pochybovat, zeptej se svého srdce. Jen to ti řekne celou pravdu, aniž by se do odpovědi mísil strach. Ve tvém srdci je pravda, ve tvém srdci je skutečnost, ve tvém srdci je láska."
S těmi slovy se se mnou Michael rozloučil a nechal mě napospas Honzovi.

"Tak co ? Co mi ukážeš ty ?" zeptala jsem se ho.
"Uvidíš..." ujišťoval mě, "ale počkáme ještě na Kiku."
Kristína byla Honzova sestřenice, ale po smrti své maminky žila u Honzovy rodiny a později ho začala brát jako svého bratra. Báječně spolu vycházeli, hlavně díky magickým schopnostem, na něž přišli oba najednou, jakmile se spolu setkali. Ve chvíli, kdy jsem pohlédla na stěny skleníku porostlé mechem, se Kristína zjevila vedle mě a položila mi otázku:
"Jak se ti líbí ty rostlinky ?"
"Amm, jo. Vypadají spokojeně..." Rostliny sice také měly uvnitř světlo, ale jinak mě k nim nic nepoutalo.
Honza pokynul, abychom postoupili dále do rostlinné říše a já ani Kika jsme nic nenamítaly. Přestože tam byla velká tma, nemohla jsem přehlédnout světélkování u každé byliny, stromu i keře.
"Co je to ?" ptala jsem se.
"Podívej se pořádně a pochopíš." usmál se na mě Honza a já se sklonila níž k jedné z květin, abych podrobněji prozkoumala ta drobná světýlka. Ze světýlek jsem po chvíli rozpoznala malinká tělíčka bytostí, jež se podobaly motýlům nebo vážkám.
"Víly !" vykřikla jsem překvapeně.
"Že ti to ale trvalo..." poznamenala Kika, "To Alča by tě hnala, kdyby viděla, jak dlouhou dobu jsi nad tím přemýšlela. Alča sama je víla..."
"Já jsem si to myslela."
"Tak vidíš... no, to je fuk. Vzpomeň si teď na zahradu, kterou jsi oživila svými myšlenkami. Ty barvy a světlo stromu, díky němuž jsi obdržela impuls pro tu myšlenku. Tady ale světlo není. Jak by sis poradila tady ?"
"Jediné světlo tady vyzařují víly a my. Ale ty rostliny přece žijí i potmě, ne ?"
"Ano, ale ne pořád. Záleží na druhu rostliny. Některé žijí díky světlu, jiné vyživuje tma. Ale když bude pořád tma, ty denní časem uhynou. Musí se brát ohled na všechny bytosti, na všechny duše... proto je nutné rozsvítit světlo."
"Ale jak to mám udělat, aby to vyhovělo všem ?"
"Najdi kompromis, něco, co všechny spojuje, střed mezi nimi. Jen tak to naplní všechny, aniž by to někomu ublížilo."


Honza se obrátil ke Kristíně a požádal ji, aby nás nechala o samotě. Potom mě vedl dál, hlouběji do toho temna, až jsme došli do malé místnosti, kde byla spousta kotlíků a nádobí, sušených rostlin a hromada starých spisů. Byly to Honzovy zápisníky a herbáře, a celá ta komůrka byla jeho pracovna, v níž připravoval své oblíbené čaje, elixíry a lektvary.
"Co, budeš mě učit vařit ?"
"Jo... dalo by se to tak říct. Chci tě seznámit s mým světem. A taky ti chci představit svou rodinku, bez které bych se neobešel..."
Svou nepostradatelnou rodinkou myslel Honza svoje bylinky, ale než mi to došlo, tak to zabralo nějaký ten čas. Honza vytáhl ze skříňky malou krabičku, a když ji otevřel, spatřila jsem... listy.
"Co je tohle ?" zkoušel mě a držel jeden z lístků v prstech. Podal mi ho do ruky a já ucítila jeho sametový povrch.
"Nevím..." řekla jsem a následně k listu přičichla. "Ale hezky voní."
"To je šalvěj, ty troubo." usmál se Honza se zoufalým výrazem ve tváři. "To je lístek, ze kterého jsi nám u sebe doma vařila čaj na pročištění myšlenek. Když jsi v té chvíli nepřemýšlela, asi ti do pomohla intuice..."
Nemohlo mi uniknout, že si ze mě můj kamarád utahuje. Snažil se zakrýt svoje pobavení nad mou neznalostí, ale nešlo mu to. Jeho rádoby utajený smích byl natolik zřetelný, že to po nějaké době vzdal a smáli jsme se společně.
"Chtěl bych ti dát ochutnat jiný čaj... Ten ještě nikdo nepil. Je to čaj z bylin, které pomáhají vzpomínkám. Zkusíš ho ?"
"Není v tom nějaký tis ?" prohodila jsem žertovně.
"Ne, nejsou jedovaté. Zkusíš ho ?"
Nejprve jsem měla menší obavy, ale potom jsem pomyslela na Michaela a jeho slova, a rozhodla se to zkusit. Něco mi říkalo, že mi to pomůže. Honza mi podal pohárek a já se z něj napila.
"Posaď se sem a zavři oči." Honza mi podstrčil stoličku a posadil se kousek ode mě.


Když jsem oči zavřela a nechala volně plynout své myšlenky i pocity, náhle se mi vybavila osmá třída a mí spolužáci. Holky, které mi neustále předhazovaly, jaká jsem "tlama" a jak nemožně se oblékám. Kluci, kteří byli spřáhnutí s nimi a neváhali mě před nimi štípat a kopat. Učitelé, jimž bylo moje utrpení úplně lhostejné.
Z očí se mi začaly kutálet slzy jako hráchy a hlavu jsem sklonila do svých dlaní. Honzovu přítomnost jsem nevnímala a nic mi nebránilo v tom, abych nechala volně projevit hlasitý vzlykot. V těch vzpomínkách bylo tolik bolesti a vzteku, že jsem se druhým lidem nedokázala otevřít, i když mi byli velmi blízcí. Neuměla jsem se bránit. Od té doby mi mohl ubližovat kdokoli, protože jsem v sobě měla ty emoce schované a dalšími ranami od ostatních byly znovu a znovu vyživovány. Bála jsem se je vyhnat ze svého srdce ven. Bála jsem se očištění. Bála jsem se.
Padla jsem Honzovi do náruče a utírala svoje slzy do jeho zelené mikiny, kterou nosil pořád dokola, neboť ji měl moc rád. Objal mě a utěšoval, ale neřekl přitom ani slovo. Nechal mě, ať ze sebe vyplavím všechnu tu bolest pramenící z prostředí základní školy.
Když jsem se pak uklidnila, nabídl mi další pohárek.

"Na co to je ?"
"To je lektvar, který ti ukáže příčinu čehokoli, na co se zeptáš. Většinou ti ukáže příčinu tvých nejhlubších ran." povídal Honza a v hlase mu zazněl pochybující tón, jakoby se bál, že jeho výtvor odmítnu a začnu mu vyčítat to, co se před chvíli událo.
"Dej mi ho." řekla jsem mu a natáhla k němu svou dlaň. Vypila jsem obsah pohárku až do dna, přestože byl nepředstavitelně hořký. Chtěla jsem znát příčinu mého utrpení, jelikož mě nenapadal žádný důvod, proč jsem já měla snášet jejich kopance a štípance. Hrozně se jim to líbilo. Křičela jsem na ně, aby toho nechali, zoufale jsem jim vysvětlovala, že mě to bolí, ale jen se mi vysmáli. A čím víc mě to bolelo, tím větší to byla sranda. Měli legraci z mého výrazu ve tváři zkřivené bolestí. Kolikrát mě zranili až do krve, jen proto, aby viděli, jak je nechávám, aby si užívali mých slz a bezmocnosti. Spolužáci. Jaký byl důvod toho mučení ?


Po vypití druhého nápoje jsem se ocitla u nás doma. Byla jsem ještě malá a chodila jsem do školky. Jedna holka se mi tam posmívala, že jsem citlivka. Svěřila jsem se mámě, a ta jí šla vynadat, čímž ze mě udělala ještě většího chudáčka. Od té doby jsem měla sklony dělat ze sebe oběť úplně všude... a toho kdekdo využil. Včetně lidí ze školy.
Další úkaz byla vzpomínka, kde moje menší sestra přišla domů s pláčem, že po ní a její kamarádce nějací kluci házejí kameny. Chtěla po tátovi, aby jim šel pohrozit... vždyť vždycky říkal, že vyřídí každého, kdo by nám ubližoval. Ale když za ním přišla, vůbec to s ním nehnulo. Rozplakala se ještě víc, protože se bála o svou kamarádku, jež na ni čekala na chodbě, kam se ti kluci dobývali a vypadalo to, že se jim to brzy podaří. Nakonec jsem proti nim vyšla sama a schytala jsem rány já. Jen proto, že můj otec byl takový srab. A takový srábek jsem bývala i já, když jsem ze sebe dělala chudáčka a nechala se zneužívat - po vzoru matky - a neměla odvahu se bránit - díky příkladu mého otce. Příčinou všeho utrpení byly slabé stránky mých rodičů, které jsem přijala za své.

"Tak co ?" probral mě Honza ze vzpomínek a míchal nějaký další čaj. "Jak se cítíš ?"
"O hodně líp. Víš, myslela jsem, že za to všechno si můžu sama. K tomu jsem si tedy přidala navíc sebeobviňování... to byla ta strašná tíha."
"No, to byla. Dáš si ještě jeden ?"
Honza ukázal na třetí pohárek, z něhož se linula překrásná vůně vanilky.
"Moc ráda. Vypadá lákavě.."
"Jo, já vím. Je speciálně pro tebe." usmál se. "Je to ten nejdůležitější."
Třetí nápoj měl úžasnou chuť. Byl sladký, a přitom v něm nebyl žádný cukr. O to víc mě zarazilo to, co jsem zhlédla po jeho vypití.


Seděla jsem na lavičce a brečela. Bylo to 19.listopadu. Já v té době chodila do osmé třídy a můj pláč byl zapříčiněn šikanou mých spolužáků. Naproti mně šel člověk, v němž jsem viděla svou naději, protože byl milý a já byla zamilovaná. Přála jsem si, aby ke mně přišel a objal mě... Krátce nato skutečně přišel ke mně, společně se svými třemi kamarády, kteří měli očividně hodně vypito, a jak se později ukázalo, můj milovaný na tom nebyl jinak.
Shodil mě z lavičky a jeden z jeho přátel klesl k zemi se mnou, načež se od zbylých, tak tak stojících kluků rozlehl řev a smích.
"Vstávej, vole !"
Na ta dvě slova asi nikdy nezapomenu. Tohle mi řekl člověk, u něhož jsem hledala útěchu a který mě vzápětí velkou silou nakopl. Poranila jsem si hlavu o patník a ve vlasech se mi objevily kapičky krve. Nebyla jsem schopná cokoli vnímat.
"Tak vstaneš ?!"
Jeho hlas se úplně ztrácel a řev jeho kamarádů se umocnil, když si do mě kopli i oni. Potom všichni odešli.
Pomalu jsem se zvedala ze země a hlavou mi projela ostrá bolest. Kolem mě prošli nějací lidé a povídali něco jako: "Tak mladá a už se takhle ožere..." Jak mi ti lidé svou poznámkou ublížili ! Kdyby tak věděli, jak jsem byla navztekaná a jaký odpor k alkoholu se ve mně krátce předtím probudil, raději by mě obešli obloukem !

Doma po mém návratu nikdo nebyl. Stála jsem před zrcadlem a dívala se do své uslzené tváře, potřísněné troškou krve ze zraněné hlavy. Skrze slzy jsem se ani neviděla. Zrcadlo jsem pěstmi roztříštila na tisíc kousků a postupně si je zařezávala do dlaní. Ta bolest byla tak nádherná... tak nádherná, že jsem ji vůbec necítila...
Najednou jsem však zpozorovala, že tato vzpomínka narozdíl od toho skutečného zážitku pokračuje. Tenkrát jsem uviděla světlo... bílé světlo... a teď jsem se dívala do tváře toho anděla, který se objevil před bránou do čtvrté úrovně. Už tam jsem si uvědomila, že je mi povědomý, ale nevěděla jsem proč. Když jsem spatřila jeho obličej, málem mě to omráčilo.

Byl to Honza.
"Proč trestáš sama sebe ?!" ptal se mě tak zoufale.
Pořád to byla ta vzpomínka, ale tentokrát jsem viděla i věci, které jsem zapomněla. Viděl moje pořezané ruce i mou tvář zničenou střepy ze zrcadla.
"Nevzdávej se !!!" zakřičel na mě a já se rozhodla mu vyhovět.
Ze vzpomínky jsem se probrala naprosto vyčerpaná, neboť všechny emoce jsem projevila i ve skutečnosti. I Honza měl v očích slzy... To on mě tenkrát našel.
"Co jsi to, prosím tě, vyváděla ?!"
"Nevím... bylo mi hrozně..."
Honza mi ukázal rozházené spisy na jeho stole.
"Tohle jsi tady udělala ty."
"Já ?"
"Ano ty. Hledala jsi jedovaté byliny... Chtěla ses otrávit..."
"Cože ?"
"Jo..." řekl tiše. "ale neudělala jsi to. Překonala jsi to. Překonala jsi minulost i její následky."


Honza mě provedl uličkou ve skleníku zpátky, a tam na nás čekali Michael s Alčou a Kristínou. Když jsem pohlédla na Alču, vybavil se mi první prostor, v němž jsem ucítila silnou bolest hlavy při kontaktu s přírodou. Byly to tytéž vzpomínky, ale nedokázala jsem překonat strach, jenž mi bránil v tom, abych se jich zbavila. Pavouci. Zákeřní, rychlí, nevyzpytatelní a vylézají jen v temnotě. Pavouci mi připomínali všechny ty lidi, kteří mi ublížili. Proto jsem se jich bála.

"Tak už víš, jak udělat kompromis mezi tmou a světlem ?" zeptala se mě Kika.
"Do světla tma nepronikne. A ve tmě stačí malý paprsek světla, a tma se zničí. Temnota a světlo se nedají sloučit dohromady." řekla jsem kamarádům, kteří na mě ohromeně zírali a v tmavém křoví zazářila brána do pátého prostoru. Stála přímo v porostu kopřiv, ale já se jich nebála. Nemusela jsem. Samy mi uhýbaly z cesty, když jsem je o to požádala. A ještě než jsem prošla dál, uslyšela jsem svého anděla Honzu jak říká:
"I v té nejčernější tmě stačí malý světýlko, a už vidíš."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama