Bludiště (5.)

20. ledna 2009 v 11:59 | Ella |  Bludiště
Moje oči byly ještě slepené, ale přece jsem je dokázala otevřít. Šlo to sice ztuha, protože jsem je neotvírala hodně dlouho, ale i tak mi bylo jasné, že to tak do nekonečna nepůjde. Nevěděla jsem, kde se nacházím, jen jsem si uvědomovala svou přítomnost v páté úrovni, protože měla zvláštní atmosféru, v níž byl cítit obrovský zlom. Něco se mělo stát. Když jsem zvedla hlavu, skláněl se ke mně překrásný jednorožec, který vypadal úplně stejně jako hračka, již jsem na Vánoce objevila pod stromkem. Byl celý bílý, kromě růžové hřívy a ocasu, a zlatého rohu uprostřed čela.

"Tak vstaň už. Ležíš tady celou věčnost..." povídal.
Zajímalo mě, co rozumí pod pojmem "věčnost", ale neodpověděla jsem mu. Místo toho jsem znovu zavřela oči a snažila se na nic nemyslet. Cítila jsem strašnou prázdnotu, až nechuť k jakékoli změně, aniž bych tušila, co se tady má stát.
"Neschovávej se. Raději se rozhlédni."
Znovu jsem pozvedla svůj pohled k jednorožci a posléze jsem si prohlédla pátý prostor. Byla to travnatá krajina a v jejím pozadí se tyčila vysoká věž. Po nějakém čase mě má zvědavost donutila k prozkoumání toho zeleného území.

Postupovala jsem po pěšince, kterou tady někdo vyšlapal přede mnou. Věž se jevila čím dál vyšší, a pak se ukázalo, že patří k velkému kamennému hradu. Jednorožec, klopýtající přes valounky na oné cestě, mě doprovodil až k tomu hradu, a celou dobu mlčel, jakoby tam byl jen za účelem mé ochrany. Rozhlížel se kolem dokola po krajině, a potom se mě zeptal:
"Jak se cítíš ?"
"Jak bych se měla cítit ? Já sama nevím, jak se cítím."
To, co jsem vyslovila, nebyla tak úplně pravda, neboť jsem vnímala jeden intenzivní pocit, a tím byla bezrozměrná prázdnota. Kromě toho, že jsem si připadala zbytečná a bezcenná, jsem však přesto toužila po prohlédnutí mohutného hradu.
K jednorožci přiletěl malinký ptáček a něco mu zapípal do ucha.
"Všechno v pořádku ?" zeptal se pak ptáček mně. Byla jsem překvapená, že rozumím zvířecí řeči, ale přizpůsobila jsem se všem těm zvláštnostem, které se tu děly, a odpověděla mu upřímně a bez přetvářky:
"Nevím."
"Nemusíš se bát. Nic ti nehrozí. Ale nezapomínej vnímat své pocity." poradil mi ptáček těsně předtím, než se vznesl do výšky a odletěl.

Před hradem stála brána z kamene, jenž byl snad i do hloubky prorostlý mechem, a touto branou jsem vešla na nádvoří. Nebyli tam žádní lidé, přestože bylo krásné počasí a podmínky pro život zde byly ideální.
"Nepřijdou." řekl jednorožec. "Neobjeví se tu nikdo, kdo tu nemá co dělat."
"A co tu mám dělat já ?"
"Vejdi." Jednorožec uhodil kopytem do dveří, a když se otevřely, vkročili jsme oba dva do úvodního sálu.


Před námi se leskla překrásná podlaha posypaná drahokamy a vzadu sedělo pět hudebníků se svými nástroji. Jakmile mě spatřili, spustili překrásnou melodii a mně to něco připomnělo... jen jsem nemohla přijít na to, co to bylo. Z jednoho rohu rozlehlé místnosti vystoupil Michael ve svátečním obleku, a mně se málem zatajil dech nad tím, jak mu to slušelo. Vždyť Michael pořád nosil jen vytahané svetry a jinak cokoli, co ve své objemné skříni vyhrabal - a teď tady přede mnou stál, vyzýval mě k tanci a já jeho nabídku přijala. Po chvíli jsem zjistila, že na sobě mám světlemodré šaty s různými třpytkami, jejichž blýskání se chvilkami mihlo i na Michaelově obleku.
"Bojíš se ?" položil mi svou oblíbenou otázku.
"Ne."
"Ale... nekecej..."
"Nekecám."
"Co cítíš ?"
Zaměřila jsem se do svého nitra a v tu chvíli jsem se cítila tak sevřená, že jsem nebyla schopná ani tancovat. Zastavili jsme se, zastavila se i hudba a Michael zamával na jednorožce, jenž posléze odcválal pryč z našeho dohledu.
"Tak co cítíš ?" zeptal se mě znovu.
"Já nemůžu dýchat..."
"A co jsi cítila ve třetím prostoru ?"
"Totéž... topila jsem se. Taky jsem nemohla dýchat..."
"A proč ses topila ? Topila ses, protože ses bála."
"Jo, dobře, bojím se."
"Tak proč mi pořád lžeš ? Já vím, že se bojíš. Vědí to všichni kromě tebe. Bojíš se přiznat si svůj strach. Neboj se. Nech vyplavat na hladinu své pocity, které se topí. Netopíš se ty, ale tvé emoce. Uzavřela jsi je do lastur, a ty lastury jsi uvěznila na dně oceánu. Topíš se vždycky, když se je snažíš dostat ven. Vzpomeň si na ty kamínky... přinášely ti přátele, úspěchy a lásku. A přátelé, úspěch i láska - to všechno se pojí s emocemi. Ty se bráníš svým pocitům. Ale jen pocity tě vedou správně, a když se jim bráníš, jdeš špatným směrem. Potom se je snažíš vysvobodit z moře, ale začneš se topit a k ničemu to není. Nebraň se svým pocitům."
"Co mám dělat ?"
"Zeptej se svého srdce."

"Miluj." řeklo mi. "Neodporuj lásce, která se chce projevit. Dusíš se sama. Tvoje láska se chce dostat na povrch, ale ty jí v tom bráníš."
"Čím jí v tom bráním ?"
"Od svých kamenů jsi utekla, protože ses bála. A bála ses medúz, které tam vůbec nebyly. Pod medúzami se skrývali delfíni. Ty vnímáš jako ohrožení každého, kdo v tobě probouzí pocity. Bojíš se každého, kdo ti pomáhá dostat ty kameny ven z moře. Každého, kdo umí plavat."

Strach, strach, strach. Pořád dokola. Je tak mocný a já mu stále podléhám...
"Proč myslíš, že ses nechtěla poutat k přírodě ?" Přistoupila k nám Alča. "Stromy ti chtěly pomoci dostat tvé pocity ven, ale ty ses tomu bránila."
"Proto jsme to museli udělat znovu." ozval se Honza a vyzval k tanci právě příchozí Kristínu. "Nechtěla ses svého strachu vzdát. Dal jsem ti ochutnat ty čaje, protože i ty jsou složeny z rostlin - bytostí, které provokují a vstřebávají potlačované emoce. Odstraňují negativní emoce už od kořene, tedy v místě, kde blok vznikl. Proto jsi viděla ty vzpomínky. Ale abychom ti mohli pomoct, musíš se připojit k nám a společně pak zlikvidujeme všechen strach, co se v tobě usadil."

Hudba začala zase hrát a Kristína s Honzou vyrazili na parket. Tančili moc hezky, byli sladění ve stejném tempu a dokonce i v oblečení. Michael si jako tanečnici vybral Alču, a ti čtyři se později vytratili neznámo kam.

Hudba hrála dál a dál... a všechny tóny se potom ztišily a já neslyšela nic. Neslyšela jsem vůbec nic, ani hlas nikoho z hudebníků, ale ani můj vlastní hlas nebyl projeven.

V čele místnosti stál tanečník.
Při pohledu na něj se můj dech svázal ještě pevněji a já už opravdu začínala věřit tomu, že se udusím. Tím tanečníkem byl Daniel a pomalu se blížil ke mně. Čím menší vzdálenost byla mezi námi, o to víc narůstal můj stísněný pocit.
"Smím vás vyzvat k tanci ?" zeptal se a uklonil se.
Došly mi slova a v krku se jakákoli odpověď zasekla. Daniel už se mě znovu neptal a vzal mě za ruku. Stáli jsme uprostřed blýskající se podlahy a drahokamy nám křupaly pod nohama. Hudebníci dávno odešli a my tam tančili bez melodie, bez doprovodu, jen jsme poslouchali mlčení toho druhého.
"Nechceš mi něco říct ?" řekl Daniel a poodstoupil o krok dál.
Chtěla jsem mu říct tolik věcí... ale nešlo to. Moje slova byla zablokovaná.
"Ty se mě bojíš, nebo co ?"
Zavrtěla jsem hlavou a moje nervozita stoupla na nejvyšší stupínek.
"Tak proč nic neříkáš ?"
Pokrčila jsem rameny a sklopila oči k zemi, protože jsem se cítila strašně provinile. Chtěla jsem mu říct, jak mě mrzí ty Vánoce a naše krutá hádka, ale z mých úst se nedostala ani hláska.
"Co je ti ?" ptal se mě dál a svými prsty mi nadzvedl bradu, aby mi viděl do obličeje.
"Proč se ti tak lesknou oči ?"
Jeho otázek bylo víc a víc, a přibývalo jich i přes moje mlčení. Daniel se ke mně přiblížil a mně se do srdce zabodla taková bolest, že jsem tiše vzdychla, i když jsem nemohla mluvit. V tu chvíli jsem cítila neskutečnou touhu vyslovit aspoň to hloupé "Au!". Po tváři mi steklo pár slz, ale příval lítosti se pak opět někde zasekl. Vybavila se mi Michaelova slova, když mi říkal, že mám svoje pocity nechat, aby vyplavaly na hladinu. Copak jsem mohla ?
"Ale ty můžeš." pošeptalo mi moje srdce. "Jestli chceš pomoc od jiných, spolupracuj s nimi. Nepotlačuj své emoce. Nech jim volnou cestu..."
Daniel se ke mně přiblížil ještě víc a pramen vlasů, který jsem měla na tváři přilepený slzami, mi zastrčil za ucho.
"Spolupracuj..." ozvalo se moje srdce znovu.

Svoje slzy jsem tedy nechala proudit.

Padaly na zem a proměňovaly se v drahokamy.

Daniela jsem tak nenáviděla...
Přitiskl si mě k sobě a hladil mě po vlasech. Zavěsila jsem se za jeho ramena a on mě pevně držel. Poprvé jsem zažila tak silný cit, jenž byl vysílán z obou stran.
"Proč pořád mlčíš ? Proč nic neříkáš ? Řekni něco..."
"Miláčku..." vypadlo ze mě a znovu jsem se rozplakala. Mačkala jsem Danielovu dlaň v té své, a jemu to nevadilo, i když by ho to v našem pozemském světě nepochybně hodně bolelo.
"Copak ?" zašeptal a políbil mě.
Spadla ze mě obrovská tíha a já jsem ho v tom okamžiku škrábla.
"Promiň !" vykřikla jsem konečně a dostala ze sebe svou největší zátěž, jíž byly mé dlouho potlačované pocity viny.
"Neboj se..." řekl Daniel a usmál se na mě tak krásně, že jsem se úplně rozzářila.
Za chvíli už jsem se smála také, hlavně kvůli asociaci s Michaelovými hláškami.
"Tak vidíš, už se směješ !" výskl radostně a zavolal hudebníky nazpět.

S hudbou se na taneční ploše objevili i naši čtyři kamarádi a společně jsme si zatančili na podlaze pokryté hromadou nových drahokamů.
Kristína se na mě nějakou dobu dívala, potom ke mně přistoupila a povídala:
"Megan, nikdy jsem si nevšimla, že ti tak září oči... Ty sama záříš štěstím..."
"Tak už víš, proč ses Daniela tak stranila ?" houkl na mě Michael.
Bála jsem se lásky a bála jsem se každého, kdo ve mně probouzel pocity. Daniel mě miloval, a tím se v mých strachem zaslepených očích stal největším nepřítelem.
Daniel mi nejvíc pomohl. On ve mně probouzel ty nejsilnější city, které byly nejmocnější zbraní proti strachu. Už jsem se nebála.


Opravdu už jsem se nebála.


Když jsem pozorovala svoje kamarády na tanečním parketu, viděla jsem před sebou úplně jiné lidi. Každý z nich mi byl najednou tak blízko...

...protože jsem pobyla ve stejném prostředí jako každý z nich.
...protože jsem je díky empatii dokázala lépe pochopit.
...protože jsem si přiznala, že city k nim jsou víc než myšlenky o nich.
...protože jsem nemohla sloučit citové vazby k nim a strach.
...protože jsem nechala lásku, aby vyhnala strach ven.

Brána před hradem se v černé noci vyjímala svou náhlou stříbřitou září a naše šestice prošla touto branou ven. Ne do další úrovně, ale pryč. Byl to východ z labyrintu, v němž jsem bloudila, a do kterého jsem vtáhla i své kamarády. Našla jsem klíče k těm dveřím vedoucím pryč.
"Kde je ten jednorožec ?" obrátila jsem se k Alči.
"Tady." poukázala Alča na Daniela.
"Teď můžeme spojit své síly, abychom přemohli toho démona." poznamenala jsem.
"Ale vždyť my jsme své síly spojili !" zvolala Alča. "Nenapadlo tě, že celé to bludiště byla práce našich spojených sil ?"
"Vašich sil možná... ale mně jste nic neřekli..."
V tu chvíli jsem zmlkla, protože mi to docvaklo. Ten člověk izolovaný od dalších pěti jsem byla já.
"Ano, i toho démona jsme přemohli." dodala Kristína a zvedla svůj hrnek s čajem. Seděli jsme zase v mém pokoji, ale děj pokračoval. Všechno se odehrálo před mýma očima v kratičkém čase, zato v obrovské účinnosti.
"Kdo byl ten démon ?"
"Tvůj strach." pronesl Michael a já se začala smát. Svým štěstím jsem nakazila i ostatní a Daniel mě začal lechtat. Ten den se díky mým kamarádům všechno změnilo...

...a já jim za to moc děkuju.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 jantara ♥ jantara ♥ | Web | 20. ledna 2009 v 12:04 | Reagovat

krásný

2 Ella Ella | 20. ledna 2009 v 13:21 | Reagovat

Děkuju moc :-)

3 Verča Verča | E-mail | 11. září 2010 v 19:29 | Reagovat

Děkuju ti za tuhle povídku. Hodně mi to dalo, ostatně jako všechny články, které jsem si tady dneska přečetla. Strávila jsem na tvým blogu pár moc hezkých a pro můj duševní rozvoj užitečných chvil, za což ti ještě jednou mockrát děkuju. Jsi sympatická osůbka na jejímž blogu rozhodně nejsem naposled.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama