Já a vílí království

14. ledna 2009 v 21:34 | Ella |  Významné dny mého života
Při jedné z mých výprav do onoho kouzelného světa jsem zavítala do parku plného květin, zelené trávy a stromů. Na louce jsem spatřila malinkou bytůstku (mohla měřit tak dvacet centimetrů) v červených šatičkách s barevnými křidélky podobnými vážčím. Byla to jedna z nich - byla to víla, ale ne taková, jaké jsem dosud vídávala prostřednictvím andělských spojení. Toto byla opravdová víla. Anděl přírody. Byla tak překrásná, že jsem oněměla úžasem. Její energie mnou prostoupila a z mých očí se spustilo několik slz... snad dojetí...

"My i vy jsme součástí přírody a s přírodou jsme jedno." pravila. "Energie, kterou cítíš, není nic jiného než energie přírody, která rozpouští jedy a vyplavuje je ven, energie, která očišťuje a léčí. Je to energie, jakou má celá příroda. Tato energie v tobě právě teď rozpouští hluboko usazenou bolest a strach, proto pláčeš."

Její slova byla tak jemná a soucitná, že mě dojala ještě více. Nebyla jsem schopna slova. Nastavila jsem dlaň, zdali by se na ni malá vílenka nechtěla usadit, a ona se na ni skutečně posadila. Ten kontakt byl nepopsatelně nádherný. Ona očišťující a léčivá energie proudila skrze mou dlaň do každého koutku mé duše i mého těla a vyplavovala špatné emoce a myšlenky ven mými slzami.

"Teď už nás vidíš. Vílí království se ti otevřelo."


S těmito slovy se se mnou na krátkou dobu rozloučila a odešla. Byla jsem šťastná. Byla jsem tak výjimečně šťastná, ale to štěstí bylo úplně jiné, než jakékoli lidské potěšení. Byl to dar z nebes, který mi poskytl nové příležitosti k novým zkušenostem.

* * * * *

Když jsem se dnes ráno brodila studeným sněhem na autobus, v duchu jsem klela a otřepávala si marně sníh z bot i kalhot.
"Už aby to roztálo..." říkala jsem si a dlouze jsem asi pošestnácté zívla. "Ať už je jaro!"

"V zimě příroda odpočívá." ozvalo se u mého ramena. Byla to ona vílenka z předchozího dne. "Všichni jsme jedno s přírodou. Jsi teď často unavená, protože jsi součást přírody, která v tomto období odpočívá. Nepotlačuj únavu ani ji nezaháněj, ona ti jen říká, že tento čas máš využít k odpočinku, abys nabrala síly, které upotřebíš, až nastane jaro. Na jaře se opět probudíš, tak jako celá příroda."

"To je pravda." odvětila jsem. "Teď už chápu smysl zimní únavy."

"Pochopení ročního cyklu je klíčem k dokonalému souznění s přírodou. Nech ji odpočívat, nechtěj, aby se co nejrychleji probudila, protože stejně rychle by se opět vyčerpala. Kdyby tě někdo vzbudil uprostřed noci, také bys neměla tolik síly, jako kdyby ses probudila samovolně až tehdy, kdy budeš naprosto odpočatá. Souzněj s přírodou a pochop ji. I ty jsi příroda."

S těmi slovy se opět vytratila.


Pochopila jsem ale také více věcí. To víly mě nabádaly k psaní a nosily mi tolik inspirace. Už vím, proč jsem jeden díl své povídky věnovala vílímu světu. Vím, kdo mi sesílá písně o vílách.
Vílí království se mi otevřelo. A já jsem neskutečně šťastná...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama