V boží mysli není nikdy nic ztraceno...

25. ledna 2010 v 20:40 | Ella |  Co mě zaujalo
Po týdnu a několika dnech jsem oplakala svoje ztracené věci a svoji nedostatečnou opatrnost k osobním věcem. Poztrácela jsem, co se dalo. Nejdřív to byla jedna z krásných náušniček s červeným kvítečkem, které jsem dostala na Vánoce od své mladší sestry, po dalších pár dnech jsem ztratila klíče. A to všechny klíče.

Jedna milá paní v mém oblíbeném obchůdku mi kdysi řekla, že když něco ztratí nebo něco nemůže najít, říká si opakovaně: "V boží mysli není nikdy nic ztraceno."
A v jistém smyslu je to pravda, protože všudypřítomný Bůh by měl vědět, kde moje ztracené klíče a náušnička skončily...
Tenkrát, když jsem tuto radu od paní přijala, jsem ztratila ze svého řetízku přívěšek s křišťálem. Byla to pro mě obrovská ztráta, protože ten křišťálek byl nádherný, čirý a plný světla. A tak jsem využila oné kouzelné afirmace a modlila se, aby to zabralo.
V čekárně u zubní lékařky jsem si odložila zimní oděv, a pak, najednou, jsem zůstala zkoprněle stát. Můj křišťálový přívěšek byl zaháknutý a zamotaný v mém dlouhém šátku, který jsem nosila už tolik dní kolem krku, aniž bych si ho všimla...

Ani tentokrát, v případě ztracené náušničky (která pro mě byla mnohem bolestnější ztrátou než klíče, protože byla od sestry a měla pro mě mnohem větší osobní význam) a ztraceného svazku klíčů, jsem neotálela, a opět jsem si vzpomněla na kouzelná slůvka od paní z obchůdku.
Říkám si je takto už týden, a pak jedu ve středu za Vojtíškem, dlábím kocoura, který se přede mnou zase schoval do tašky, potom si zajedu rukama do kapes... a najednou nehtem zavadím o jakýsi malinký předmět.
V tu chvíli jsem zkameněla. A skutečně. Byla to ona. Byla to ta náušnička, pro kterou jsem tolik truchlila, a byla zapíchnutá úplně v tom nejhlubším rožku kapsy, který by se dal označit za konec světa.
Držela jsem ji v dlani jako největší poklad, dívala se ke stropu místnosti a v duchu si říkala: "Díky..."

Dnes jsem si vyšla do města koupit kalhoty (přece jenom, když chodíte jenom v jedněch, tak se to na nich po čase projeví). Koupila jsem si je, odolávala jsem krásným střevíčkům, pak jsem šla na poštu pro peníze, a zpátky na náměstí.
Na tip mého tatínka jsem se vydala ještě na radnici, otevřela tam jakési dveře, abych se zeptala, jestli existují ztráty a nálezy...
Paní řekla: "Jo, tady u mě!" Popsala jsem jí tedy svoje klíče, datum jejich ztráty, a ona vytáhla obálku, z níž se ozval mně tolik důvěrně známý zvuk cinkání kovu.
"To jsou přesně ony!" zahlaholila jsem a paní se na mě zakřenila.
"Budu od vás potřebovat občanský průkaz..."
Podala jsem jí občanku, aby si mohla opsat moje údaje.
"Jakou školu studujete?"
"Jsem na Univerzitě Palackého v Olomouci. Jsem svobodná a bezdětná."
"Dobře, dobře." zasmála se paní. "To tady snad potřebovat nebudu :D"

A měla jsem zpátky i klíče. Své srdečné díky jsem vysílala těm poctivým lidem z Lipníka nad Bečvou, kteří našli moje klíče a vrátili je.

Myslím, že radu od paní z obchůdku si nechám vytetovat na čelo.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 iwrin iwrin | Web | 27. ledna 2010 v 19:26 | Reagovat

Jsem moc ráda, že ti to takhle všechno vyšlo. Krásný příběh k zamyšlení :3

2 Ella Ella | 27. ledna 2010 v 22:53 | Reagovat

To já jsem taky moc ráda, hlavně za tu náušničku :) Je fakt, že mě to stále překvapuje :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama