Tak jde čas

19. března 2013 v 17:38 | Ella |  Významné dny mého života
Když se ohlédnu za dobou před pár měsíci nebo před rokem, musím přiznat, že by mě ani ve snu nenapadlo, jak daleko se v životě dostanu. Pravda, spousta věcí a snů leží ještě stále přede mnou, ale spoustu jsem si jich už splnila a podařilo se mi zdolat i zdánlivě nezdolatelné překážky. Tady je krásně vidět, jak dokonalá víra umí konat zázraky a ukazovat prostým pochybovačským lidem, že i nemožné je možné.

Přesvědčila jsem se o tom, že vykopnout ze života lidi, kteří mě jen sráželi, kritizovali a ponižovali, bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat, přestože to zprvu vypadalo jako velká chyba (což se mi mimo jiné snažili vnutit oni sami). Skutečně, žádná škoda. Dodatečně jsem se po těch měsících dověděla, že to všechno, kvůli čemu mě pražili a vyvolávali ve mně výčitky, byla nějaká pitomá lež, něčí výplod fantazie, kterému dotyčný sám uvěřil a pak ho pouštěl do společnosti jako nezvratný fakt. Musela jsem vybouchnout smíchy, když mi společná známá sdělila, co si o mně mysleli a proč. Tolik věcí, co se o sobě člověk dozví! Říkám si, že bych tyhlety průpovídky a výmysly mohla sepisovat a vydat svou fiktivní autobiografickou knihu. Bohužel, český národ není příliš inteligentní, a zřejmě by to podobně jako zmínění jedinci chápali jako pravdu. Co se dá dělat. Každopádně jsem zvědavá, co všechno se o sobě ještě dozvím.
Nedávno jsem narazila na pěknou ironickou poznámku, kterou asi na takovéto lidi budu používat: "No ne, nevěděla jsem, že jsi odborník na můj život! Vydrž chvíli, vezmu si jen tužku, ať si můžu dělat poznámky!"
To mě opravdu rozesmálo. Ale kromě toho jsem se usmívala také díky tomu, že jsem přestala cítit jakýkoli pocit viny vůči těmto lidem. Oni sami se přece rozhodli chovat takovým způsobem. Sami si vybrali, jak to dopadne. A že to ode mě nečekali a mysleli si, že si od nich nechám kálet na hlavu, za to taky nemůžu já. Myslím, že každý člověk má přirozené právo přijmout to, co chce, a odmítnout to, co nechce. Já toto právo u druhých respektuji a od nich čekám totéž.

S mým přítelem je to moc hezké. Připadá nám, jako bychom se znali odjakživa. Přesto to občas trochu skřípe a lezeme si na nervy, ale to je asi všude. Máme se přese všechno moc rádi a je nám spolu dobře. Občas přemýšlíme o budoucnosti, jaká asi bude a jakou bychom ji chtěli, a já se zamýšlím nad tím, jak moc mi k tomuhle hezkému vztahu pomohli ti blbečci, se kterými jsem chodila předtím. Bývalý přítel, který byl (a možná stále je) ještě kluk, i když přerostlý, který si potřeboval hrát, a pak ten další, který byl pro mě naprosto dokonalý partner, nebýt toho, že to byl povrchní a pokrytecký kurevník, který uměl dokonale hrát a přetvařovat se, který mě obelhal a využil, a pak odkopl, ve víře, že stejně jako u ostatních holek si mě zase ukecá na kamarádku. U obou z nich jsem se naučila cenné lekce. U prvního jsem se naučila postavit se sama za sebe a nebát se být radši sama než s někým, kdo si mě neváží. U druhého jsem se naučila, že i přes všechno ponížení a zranění dokážu stát hrdě na nohou a jít dál. Dodnes mi leze do zadku a diví se, jaktože na mě ty jeho manipulační slovní techniky už nefungují. Každá rána, kterou mi zasadil, mě udělala silnější, každá hnusná lež, které jsem uvěřila, mi pomohla lépe poznat pravdu a upřímnost, každé zklamání mi pomohlo sebrat větší odvahu k tomu, abych se nebála jít za svým bez kompromisů.

Neříkám, že jdu přes mrtvoly. Jsem ohleduplná a soucitná vůči ostatním a nikdy bych neudělala nic, co by někomu schválně ublížilo, jen abych sobecky něčeho dosáhla. Tak to dělal on. Nikdy nebudu taková. Ale chci říct, že jsem se naučila ocenit svou vlastní hodnotu, mít samu sebe ráda, a podle toho se taky v životě zařídit. Jestliže mi někdo ubližuje nebo lže, řeknu mu, aby toho nechal, a když se nic nezmění, rozloučím se s ním. A může mě označovat za mrchu, může mi říkat, jak jsem hnusná, jak vykládám o tom, jak máme druhé milovat, a sama to nedělám... jenže to je velice špatně pochopené. Mám druhé lidi ráda, ale stejně tak mám ráda i sebe samou. Všichni jsme stejně cenní a zasloužíme si stejný respekt. Mám druhé lidi ráda, ale nedovolím, aby kvůli nim bylo ubližováno mně. To jsem si slíbila, když se mi na podzim objevila ta nemoc, která navždy změnila můj přístup k životu. A jsem za ni dodnes šťastná a vděčná.

Ano, ze života mi odešla spousta lidí, věcí, situací. Někdo by řekl, že jsem udělala chybu, jiný by řekl, že to vůči nim nebylo hezké, a tak podobně. Ale já vím, že názory druhých neznamenají nic, pokud se ti druzí neumí na věc podívat mýma vlastníma očima. Je lehké soudit něčí chování nebo jednání podle svých vlastních úsudků a předpojatých názorů. Jen do mě! Honem! Poslužte si! Ale mě to stejně nezajímá. Když už přijmu názor druhých, tak jedině tehdy, když vím, že jsou rozumní a že třeba mají na danou věc lepší náhled než já. Nechám si poradit, klidně přiznám, že bych mohla něco změnit nebo udělat jinak. Žádný problém. Ovšem nechat se peskovat od těch, kteří si hrají na nejchytřejší a nejlepší, to už je za mnou. Ať se zlobí, jak chtějí - z tohoto já neustoupím. Od chvíle, kdy jsem se přestala bát odmítat některé lidi nebo názory, jsem sice vzbudila vlnu nevole, ale díky ní mi pak odešli ze života lidé, kteří nebyli skutečnými přáteli. Není to žádná škoda. I když si stále myslí, že byli v právu a že jejich názor byl ten správný, tak ať. Kdyby jim opravdu záleželo na mně a na mém dobru, třeba by se aspoň napřed zeptali, co vlastně prožívám nebo dělám. Kritizovat někoho podle vymyšlených domněnek a vlastních pocitů podivné ukřivděnosti je opravdu nemístné. Jestliže chci někoho kritizovat nebo posuzovat jeho jednání, tak se napřed podívám, jak mu je, jak žije, jak přemýšlí a objektivně se vcítím do jeho situace. Teprve pak můžu říct něco adekvátního. A myslím, že to je snad pochopitelné, i když ne pro všechny.

A tak, po celé té době, mohu říct, že jsem opravdu hodně vyzrála a vyrostla. Těší mě to. Učím se na státnice, píšu bakalářku, dodělávám poslední povinné předměty ve škole a věřím, že brzy se mi podaří státnice složit a úspěšně se posunout směrem k mému snu - vrátit se k nám na gympl a učit tam.
Mějte se moc hezky a nenechte si ničím kazit náladu (i když ten už podesáté poslední sníh to tak nějak kazí). Hodně štěstí!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | 27. března 2013 v 11:25 | Reagovat

Nejsme zodpovědní za to, co si o nás druzí myslí a nemusíme nic vysvětlovat. Já teda někdy něco vysvětlím, bněkdy se jen omluvím a někdy ani to ne. Prostě jak to cítím. Kdysi mě hodně štvalo, když mi tehdejší přítel řekl, že můžu za jeho blbou náladu. Teď už to vidím jinak. Nějak se prostě chováme a co si z toho druzí vezmou, to už je na nich.

2 Ella Ella | 7. dubna 2013 v 1:07 | Reagovat

Jo, to je přesné :) A už vůbec nemůžu za to, že někdo je zakomplexovaný a potřebuje pošlapat všechny, kdo se nemají stejně špatně jako on, jen aby se náhodou neměli líp. Ach jo :) No, co se dá dělat :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama