Dech přicházejícího podzimu

22. srpna 2013 v 19:30 | Ella |  Významné dny mého života
Nevím, jestli to také vnímáte, ale v tom chladnějším vzduchu již cítím náznaky podzimního období. Je to kouzelné. Jsem opravdu ráda, že vedra jsou pryč. Sluníčko mi nevadí, ale horké teploty snáším jen těžko. A navíc, podzim je moje nejmilovanější období z celého roku. Mohlo by se zdát, že je to období smutné, protože hodně prší a stromy ztrácejí své listí. Ale ještě než se to všechno odehraje, všechny ukážou svou krásu a nádherné barvy, okouzlí nás svými plody a přivede nás do pocitů upřímného úžasu.

Možná je to tak i se životem. Včera se nám utopil spolužák. Oznámili nám to dnes naši přátelé ze školy. Je to nešťastné. Nemohli jsme tomu uvěřit. Ten malý, usměvavý kluk, který nás vždycky všechny bavil a rozesmíval, zemřel. Je mi to moc líto. Je mi líto, že umírají hodní a dobří lidé, a ne ty zrůdy, které třeba střílí po dětech nebo týrají zvířata. Těch by nebyla žádná škoda. Vlastně by nám pomohlo, kdyby odešli. Proč to tak není? Proč je všechno tak nespravedlivé?

Trvalo mi to několik hodin, než jsem se zklidnila a začala nad tím trošku přemýšlet. Uvědomila jsem si, že v této bolestivé chvíli mi ukázal, co je opravdu důležité. Stejně jako minulý podzim, kdy jsem si našla nádor a vyděsila jsem se. Tehdy jsem úplně přehodnotila celý život. Uvědomila jsem si, že jediné, na čem záleží, je to, jestli jsme šťastní a jestli děláme šťastnými i druhé lidi. Uvědomila jsem si, že všechny ty intriky, lži, vztahy, pomluvy, peníze a to všechno jsou jen pitomosti. Opravdu jen pitomosti. To, čemu lidé říkají 'problém', je úplná hovadina. Teprve tváří v tvář skutečnému problému pochopí, jak jen ztráceli čas, kolik šancí na něco pěkného promarnili stěžováním si a nadáváním. Teprve když je potká skutečné neštěstí, uvědomí si, na čem opravdu záleží.
A já to pochopila při své nemoci. Tehdy jsem se rozhodla, že chci žít šťastná, bez ohledu na to, co si kdo myslí, protože to není důležité. Od té doby se raduji z každého dne. Starám se pěkně o sebe i své tělo. Jsem zdravější, zářivější a mám kolem sebe spoustu nových, mnohem vyspělejších a láskyplnějších přátel. Je nádherné, jak se se změnou člověka samotného promění i všechny jeho vztahy a celý jeho život. Všechno získá úplně nový rozměr.

A můj spolužák, který včera odešel na druhý břeh, mi ukázal, že to všechno dělám dobře. Ukázal mi, že opravdu záleží jen na tom, jestli jsme šťastní a jestli jsou s námi šťastní i druzí. Byl to hodný a milý vtipálek, který šířil radost a veselí všude, kde se objevil. Z ničeho si nic nedělal a prostě měl radost. Věděl to, k čemu já jsem dospěla až skrze nemoc. Věděl to vždy a žil podle toho. A to je na tom to smutné i hezké zároveň. Že má být na co pyšný.

Tak jako na podzim stromy ukážou veškerou svou krásu, než listí opadá, i v životě před jeho závěrem stojíme čelem k celé jeho kráse. Teprve když si uvědomíme, že není samozřejmý a že o něj můžeme přijít, pochopíme celou jeho nesmírnou hodnotu a všechnu tu nepopsatelnou krásu. Uvědomíme si, jak nádherné je dívat se ráno na slunce, poslouchat ptáčky, setkávat se s lidmi a se zvířaty, jak krásné jsou všechny ty naše drobné 'problémy'. Je ale opravdu nutné, abychom se nejprve museli dostat do bolestivé situace, abychom si to uvědomili? Proč si hodnotu života a všeho, co k němu patří, uvědomíme, až když je zle? Měli bychom s tím něco udělat. A já už s tím začala. Pomáhám lidem zaměřovat se na to dobré, co mají, a ne na jednu pitomost, kterou nedostali. Pomáhám jim uvědomovat si, co je skutečně důležité, a nemarnit čas rozebíráním blbostí. A jak tak koukám, přidalo se ke mně mnoho lidí. Přátel na internetu i v okolí, navzájem se podporujeme a děláme dobré věci. To stojí za to.

Věřím, že státnice, které jsou přede mnou, zvládnu. I přes to, že nám tam bude chybět náš kamarád. Je smutné, že mu ani nemůžeme jít na pohřeb, zatímco budeme psát jakési testy pro to, abychom dokázali své znalosti. Měl tam sedět s námi. A v ten stejný den bude mít místo státnic svůj pohřeb. Těžká ironie osudu.
Musím mu ale poděkovat. Nejen za to všechno, co jsme s ním mohli prožít, ale i za to uvědomění či připomenutí, kterého se mi díky němu dostalo. Co jsou státnice oproti tomu, jestli žijeme a jsme šťastní? Vlastně skoro nic... Tak co řeším? Prostě udělám, co bude v mých silách. Ať to dopadne jakkoli, budu si vážit svého života. A to je jediné, na čem záleží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | 27. srpna 2013 v 21:47 | Reagovat

Jo zlato, mluvíš mi z duše.:-)
Užívat si život, ať se děje cokoliv... protože při čekání na to, až... se taky můžeme pročekat až ke konci a to už je pak pozdě.:-)

Taky teď něco řeším se školou a říkám si: udělám, co bude v mých silách. Nemá cenu něco očekávat a upínat se na to, protože stejně nevím, jak to dopadne.
Podle mě je pro spokojený život velmi důležitý být adaptabilní, což nám ostatně říká sama příroda, čili i my sami, protože do ní také patříme.
Držím palce v čemkoliv a posílám, prozatím virtuálně, :-).

2 Ariella Ariella | 8. září 2013 v 23:36 | Reagovat

Ahoj zlatíčko, státnice mám za sebou, chemii mám celou, akorát ve fyzice se mi nepovedl test, tak ten budu psát znovu a cesta k magisterskému studiu se mi tedy prodlouží o rok. Ale chystám se ten rok strávit studiem jazyků, psaním, kreslením, filozofováním a vším, co jsem dosud naplno dělat nemohla. Takže juchů!! Začala jsem taky chodit do zvířecího depozita v Olomouci u nádraží, je tam spousta kočiček, které potřebují, aby se s nimi někdo mazlil. No a já doma kočičku mít nemůžu, protože sestry mají alergii, a tak chodím aspoň za kočičkami v depozitu. Jsou to miláčci! A mají tam i pár pejsků, které mohou lidé chodit venčit. Hledají teď nové pomocníky, hlavně na mazlení s kočičkami. Musím říct, že je to nádherné a oboustranně naplňující.

3 Verča Verča | E-mail | 12. září 2013 v 16:36 | Reagovat

[2]:No tyvole, nemám slov!:-D Já si tak před nedávnem pomyslím na to, že bych ráda chodila do nějakýho útulku, nebo někam pomáhat zvířatům a ona mi napíše toto. To není náhoda, to je mazec.:-D
Ke státnicím gratuluju. Já jdu sice teprve do druháku, ale už se vidím, že taky budu prodlužovat.:-) Čeká mě opakování tří předmětů, takže nevím, jak nakonec vyjdu s kredity a se zkouškami. Teď snad ano, ale ve třeťáku toho budu muset mít hodně a kdo ví, jestli to spolu s bakalářkou zvládnu. No ale to je ještě daleko a tudíž nemá cenu předjímat.
Do toho depozita se asi mrknu. Kočiček máme sice doma až až a moje labradoří princezna je navíc děsně žárlivá, ale hold si musí zvykat. A pak: vydovádět se s ostatními pejsky, pokud by to šlo, by ji určitě prospělo.:-)

4 Verča Verča | E-mail | 30. září 2013 v 23:57 | Reagovat

Nazdar Magdi,
už víc jak týden oxiduju v Olomouci, takže kdybys měla čas a chuť na mou a psí společnost, dej vědět.:-)

5 Ariella Ariella | 24. října 2013 v 16:38 | Reagovat

Jé, promiň, že odepisuju až teď :) Určitě tě s sebou ráda vezmu do toho útulku, akorát nevím, jestli by tě tam s Ebinkou pustili (je to i kvůli možnosti infekce z venku a podobně). Ale určitě se s nimi můžeš pomazlit, hlavně s kočičkami, kterých je tam spousta. Musím ale říct, že jsou tam malé prostory, takové dvě malé místnosti vyplněné klecemi s kočičkami, a pak jedna místnost pro psy, tak nevím, jak dobře by se ti tam pohybovalo :)

6 Alysha Alysha | Web | 3. listopadu 2013 v 15:43 | Reagovat

Ahoj, podívej se ke mně na blog na Liebster Award :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama